11488786

ZASE ZAČÍNÁM - MUDR. MIROSLAVA SKOVAJSOVÁ, PH.D. (1957)

Autor: Pavla Frýdlová

Primářku Mamma centra na Zeleném pruhu zná hodně žen. Každá z nás se někdy dostane (nebo určitě by měla dostat) na mamografické vyšetření, jen tak se dá hrozbě moderní doby předejít nebo ji alespoň omezit.
Doporučila mi ji Jana Drexlerová, protagonistka jedné z mých předchozích knih Ženám patří půlka nebe, ředitelka sdružení pacientek s nádorovým onemocněním prsu Mamma Help, u jehož zrodu doktorka Skovajsová také stála. Jako charismatickou a výjimečnou osobnost, která má úctu i respekt mnoha pacientek. Měla absolutně pravdu.

S doktorkou Skovajsovou jsme se sešly několikrát na jejím pracovišti, vyměnily si řadu mailů a telefonátů, myslím, že jsme si velice porozuměly a v mnohém se shodly. Její životní příběh a odborná kariéra je ukázkou toho, jak člověk vybavený základy z dětství a vůlí a zaujetím může dokázat téměř nemožné - pohnout celým jedním medicínským oborem, navíc tím, který je pro ženy jedním z nejdůležitějších.

Dodnes nevím, proč jsem lékařkou. Vím jen, že jsem se k tomu rozhodla už jako dítě na základní škole, ale přesný motiv neznám. V naší rodině široko daleko není jediný lékař. Přesto jsem od dětství měla v hlavě jako program, že chci být dětskou lékařkou. Vůbec jsem neuvažovala o tom, dělat něco jiného.

Pocházím z Klatov, moje maminka je dámská krejčová, je z osmi dětí rodiny chudého sedláka, z rodiny, která hodně držela pohromadě. Mám spousty bratranců a sestřenic, tet a strýčků a byla jsem zvyklá žít v široké rodině. Můj otec pochází taky ze sedlácké rodiny, ale jeho otec, můj dědeček, byl jako nadané dítě po střední škole poslán na studia do Dánska, kde se deset let vzdělával v zemědělství.

Po návratu nastoupil jako odborník na hospodaření s dobytkem k hraběti Kolowratovi na jeho statky na Klatovsku a sloužil u něj až do doby, kdy Kolowratové v roce 1948 emigrovali. Vzpomínky na pana Kolowrata, na jeho úspěšné vedení podniku, spravedlivé zacházení se zaměstnanci, jsem slýchala v detailních vyprávěních mého otce celé dětství. Myslím, že touha něco budovat a vytvářet smysluplné projekty vznikla v mé mysli právě tehdy.

Když se pan Kolowrat po roce 1989 vrátil, nastoupil k němu můj otec a pracuje tam dodnes, i když starý pán už dlouho nežije. Myslím, že následníci v rodu Kolowratů si váží mého otce tak, jak si starý pán vážil mého dědečka. Dědeček nás vnoučata na stará kolena rozmazloval, věřím, že mnohem více než své vlastní děti: mého otce, strýce Václava, kterému jsme neřekli jinak než Vatáš, a jejich mladší sestru, moji tetu. Když tak přemýšlím o tom, jaké vlivy na mě působily, nemohu strýce Vatáše opomenout. Byl to vzdělaný světák, doktorát udělal v Paříži, po Sametové revoluci pracoval pro ministerstvo rozvoje, byl uznávaný odborník pro územní plánování. Dodnes v různých souvislostech vzpomínám na jeho názory a uvědomuji si znovu a znovu, že vzdělanost je jedinou cestou ke svobodě.

Babička z tatínkovy strany byla učitelka, jedna z prvních žen, které u nás mohly studovat, zažila ještě celibát učitelek a teprve když byl v roce 1919 zrušen, vzala si dědu. Byl mezi nimi velký věkový rozdíl. Od malička jsem měla potíže s tím, že jsem potřebovala pořád něco říkat, všichni mě okřikovali, ať tolik nemluvím, po kom ta holka proboha je. Panoval všeobecný názor, že bych se měla stát učitelkou jako tatínkova matka. Zřejmě měli představu, že tak svou upovídanost nejlépe uplatním. Babička z matčiny strany se starala o děti a hospodářství, milovala spravedlivě všechna svoje početná vnoučata i pravnoučata. Byla vrozená laskavost. Dožila se téměř 90 let, dodnes na ni s dojetím a láskou vzpomínáme. Děda byl sedlák a hasič, krásný vysoký chlap, spravedlivý člověk, respektovaný celou vesnicí. Obě rodiny byly na Klatovsku zakořeněny dlouho.
Klatovy jsou překrásné město, blízko Šumava, v dětství jsem hodně skautovala, trempovala a žila v přírodě.

Moje dětství a mládí v teple té široké rodiny bylo jako sen. Proskautovala jsem se pubertou, vůbec nevím, že jsem ji měla. Náraz přišel s příchodem do Prahy - v Plzni se pediatrie studovat nedala - najednou sama na koleji, navíc jsem se neuměla učit. Gymplem jsem prošla tak, že mi stačilo se o přestávce na něco podívat, a najednou jsem před sebou měla mnohakilové bichle a nevěděla jsem, jak si je nacpat do hlavy. První tři roky studia pro mě znamenaly velké trauma, ale studium jsem nemohla vzdát hlavně kvůli rodičům, kteří si zakládali na tom, že studuji v Praze a bude ze mě doktorka.

Cítila jsem se odpovědná nejen jim, ale celé té široké rodině, která, když jsme slavili zlatou svatbu babičky a dědečka z matčiny strany, naplnila celou sokolovnu. Nedávno jsem si vzpomněla, jak jsem vždycky inklinovala k tomu vést nějaký kolektiv, a taky jak jsem celé období dospívání věděla, že jsou mi Klatovy malé. Vnímala jsem je jako malé nudné místo k žití. Vzhlížela jsem k Praze a každá návštěva strýce Vatáše a jeho ženy, tety Julie, která byla fenoménem superženy i v době hlubokého socialismu, byla pro mne svátkem. Dnes už to vidím jinak, šťastně bych se do Klatov vrátila. Ale v mládí jsem cítila, že pro mé ambice je to malé město, nezamávala bych křídly. Když se v roce 1968 obnovil skauting, bylo mi jedenáct let a v dalším roce už jsem vedla Světlušky, což byly šesti až sedmileté holčičky. Vždycky jsem měla v sobě něco vůdcovského. Myslím, že je to dané výchovou.

Přede mnou měli rodiče syna, který zemřel už v porodnici. Když jsem se narodila já, měl to být Mirek a otec mě vychovával jako kluka, k takové mužské zodpovědnosti a rozhodnosti. Sám je technik, učil na zemědělské škole, takže jsem brzy musela vědět, jak šlape traktor a už od deseti let jsem ho řídila. Nikdy jsem nezažila řeči typu „to se pro holku nesluší", naopak, když jsem si poprvé natřela řasy nějakým krémem na boty - nic jiného jsme tehdy k líčení neměly -, otec se na mě vrhl a různě mi to stíral a rozmazával. U sestry, která je o čtyři roky mladší než já, to už bylo jinak a když jsem protestovala, že sestře se dovoluje něco, čem u mne v jejím věku nemohla být řeč, tak jsem dostala odpověď, že jsme každá jiná. A tak to funguje dodnes, jsem v rodině tak trochu autorita a kupodivu to akceptuje i sestra, která je učitelkou a tím trochu splnila představy rodičů. Ostatně ani u mě nebyli s učitelstvím daleko od pravdy, mám za sebou tolik výukových kurzů, že moje potřeba předávat zkušenosti se naplňuje. Ale ve školství bych nevydržela, buď bych musela být ministryní školství, nebo nic. Mám potřebu věci nastavovat, vytvářet programy, a to by ve školství nešlo.

Zpátky ke studiu: Prahu jsem si nemohla nijak užívat, protože jsem na to neměla. Maminka byla v invalidním důchodu, otec měl učitelský plat, dostávala jsem pět stovek na měsíc, což stačilo na kolej, jídlo, sem tam něco na sebe. Najít si nějakou brigádu bylo velmi těžké, ani to při náročném studiu medicíny nešlo. Navíc jsem jezdila každý víkend domů, potřebovala jsem to jako dopink, chyběla mi hlavně Šumava. Takže jsem jako zběsilá prchala každý pátek domů a zbývající čtyři dny v týdnu jsem jen chodila do školy a učila se, respektive bojovala s tím látku memorovat. Jsem spíš logický typ, potřebuji si věci utřídit a pochopit, ale tady šlo o to naučit se tisíce různých pojmů. Svoji schopnost logického uvažování jsem uplatnila až později, kdy přišly klinické obory a při zkoušce z očního si šlo vzpomenout na to, co jsem se nedávno naučila na neurologii. Na pediatrii nás byla převaha dívek, asi v poměru 7:3, takže v té době jsem si nějaké rozdíly v přístupu společnosti k ženám a mužům neuvědomovala. Náš kruh byl velmi dobrý, a tak jsem i díky tomu kolektivu studia zvládala lépe. A docela fungovalo i to, že když jsem měla nějakou těžkou zkoušku a do toho přišly premenstruální obtíže, dalo se domluvit, že půjdu na zkoušku v jiném termínu. Na pediatrii to šlo, byla to malá fakulta, všichni se mezi sebou znali. Když jsme o tom mluvily třeba s kolegyněmi z 1. lékařské fakulty, tam nic takového nepřicházelo v úvahu. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, jak se tenhle ženský handicap ne bere vůbec v úvahu, moderní společnost nastavila pravidla, ve kterých se na odlišnost žen a mužů nemyslí, chová se tak, jako by ženy vůbec nemenstruovaly. Přitom těsně před menzes mají mnohé ženy mimo jiné i potíže s pamětí, vše se změní k lepšímu ve chvíli, kdy se hormonální hladiny změní a nastane menstruace.

Stačí se podívat na přírodní národy, třeba na indiány nebo Eskymáky - tam si žena může odbýt nepříjemnosti menzes v ústraní, mnohé kultury považují ženu v menstruačním období za nečistou, což sice nezní nijak vábně, ale pro ženy to znamená, že mohou v klidu odpočívat, jak to jejich složitý hormonální cyklus v tomto období vyžaduje.
Co udělala moderní společnost? Pořídila ženám vložky s křidélky, aby nebylo vůbec nic poznat, aby nikdo netušil, že právě menstruují. Nemluvě o odsouvání menstruace u sportovkyň, tanečnic a podobně.

Mám mezi svými klientkami i řadu předních sportovkyň a všechny litují, že se nechaly takhle manipulovat a devastovat si tělo. Na škole jsem se potkala se svým manželem, je neurolog, ale vystudoval taky pediatrii, protože měl větší šanci se tak na medicínu dostat, kluci měli na pediatrii přednost. Po skončení studia jsme nastoupili do Ústí nad Labem, on na neurologii, já na pediatrii. Přišla jsem tam už těhotná, takže mě jako naprosto nepoužitelnou dali na porodnici, kde tehdy, v roce 1983, zaváděli roaming, a tam mě s tím rostoucím břichem přidělili.

Opravdu jsem jim příliš platná nebyla, měla jsem plnou hlavu mého těhotenství, rok předtím, v šestém ročníku studia, jsem totiž potratila. Šlo dokonce o zamlklý potrat, což je vždy spojeno s komplikacemi. Na dítě jsem se moc těšila, vždycky jsem chtěla mít děti, a když jsem otěhotněla podruhé, všechno jsem posuzovala jen prizmatem zvětšujícího se břicha. Nakonec jsem tam své uplatnění našla. Zcela vášnivě jsem se položila do problému kojení, začala jsem o kojení přednášet nastávajícím a čerstvým maminkám. V té době se znovu začalo propagovat kojení, přestávaly platit Švejcarovy poučky o umělé výživě.
Přesvědčovala jsem všechny matky, že Sunar opravdu nemůže mateřské mléko nahradit a byla jsem ochotná jezdit za Romkami až domů, abych je přesvědčila, či spíše donutila ke kojení. Bylo to trochu naivní, až úsměvné, nicméně když jsem se po letech s některou z maminek setkala, vzpomínaly, že jsem jim změnila názor na výživu dítěte, mnohé jsem přivedla k delšímu kojení než původně zamýšlely.

Bylo zajímavé, že když jsem později začala pracovat v Thomayerově nemocnici, chodil k nám jednou týdně doktor Švejcar za svým kolegou, který jako já pracoval na rentgenu. Starý pán docházel jako důchodce do nemocnice na obědy, navštěvoval svého kolegu a ronil skutečné slzy nad tím, co způsobil.
Však na stará kolena udělal ještě mnohé pro to, aby svůj omyl napravil. Moje maminka si ale dodnes pamatuje, jak v roce 1957 říkal: „Ženy, nekojte, nekažte si zbytečně zdraví, tady máte Sunar, buďte moderní!" Porodila jsem v Ústí, ale okamžitě jsme se přestěhovali do Prahy, manžel tu dostal místo. Syn se narodil jako hodně ekzematické dítě. Uvědomovala jsem si, že potřebuje strašně moc péče, víc než jen ty tři roky, takže jsme druhé dítě naplánovali tak, abych mohla zůstat doma déle a on šel do školky už zdatnější. Terezka se narodila dva a půl roku po něm. Byla jsem tedy na mateřské celkem pět let, což bylo na tu dobu velmi netypické. Plně jsem se věnovala dětem, s medicínou jsem v kontaktu nebyla a nepřipouštěla si, že mi něco uteče, neměla jsem strach, že bych se znovu nechytila. Vyjít jen s jedním lékařským platem bylo samozřejmě těžké. Přivydělávala jsem si jednou týdně prodejem novin po nemocnicích, také nás podporovali rodiče z Klatov, měli jsme od nich brambory, ovoce, zeleninu a jak pocházím z chudých poměrů, uměla jsem vyžít z mála.

Maminka-švadlenka vnoučátka obšila, uměla ušít i kabáty, já jsem od dětství uměla plést, což se teď hodilo, kupovali jsme jen boty. Nedostatek peněz jsem nijak neřešila, nedovedla jsem si představit, jak bychom skloubili, kdybychom pracovali oba a děti dávali do jeslí a školek. Od lékařek se navíc okamžitě po nástupu vyžadovaly noční služby, bez ohledu na to, zda měly malé děti, či ne. To se nezměnilo do dnešních dnů. V rodinách, kde jsou oba partneři lékaři, je život udáván tempem medicíny a vedle ní se nedá dělat vůbec nic. Neexistuje žádná radost ze všedního rodinného života. Na to, abychom si mohli koupit auto nebo jet někam na dovolenou prostě nebylo, takže to zase zachraňovali rodiče, děti u nich v Klatovech často pobývaly. Maminka tam měla postupně všech pět vnoučat, dvě moje a tři od sestry.

Naši rodiče, to byla naše záchrana a zázemí. Kdyby nebylo jejich pomoci, vůbec nevím, jak bychom to zvládali. Vybrala jsem si obor, pro který jsem se vůbec necítila předurčená - rentgen. Poradil mi ho můj lékař. Jsem totiž od dětství alergička a po mateřské jsem začala mít silné astma, které se postupně zhoršovalo.
Najednou jsem byla tak nemocná, že jsem nebyla schopná utlačit kočárek, dokonce jsem zvažovala invalidní důchod. Tehdy poprvé se zřejmě vzedmulo mé feministické cítění a já si uvědomila, že přece nemůžu být celý život závislá na partnerovi, dobře si uvědomuji, jak mi připadalo potupné vyžadovat peníze na parádu, na kosmetiku.

Tehdy mi velmi dobře poradil můj plicní lékař, doktor Kašák: „Vezměte to pragmaticky, jděte na rentgen, tam budete jen koukat na snímky, máte tam sedmihodinovou pracovní dobu, nepotkáte se s pacienty, nechytíte od nich žádnou infekci." Řekla jsem si, že má pravdu, i když se už tehdy ve mně začaly ozývat mé ambice a já si říkala, že snad pro tohle jsem se tak nemořila, ale přesvědčila jsem sama sebe, že dva kariéru dělat nemůžeme, bude ji tedy dělat manžel a já budu mít víc času věnovat se rodině.

Jednoho dne jsem se vydala naslepo do Thomayerovy nemocnice a na dveřích si přečetla, že primářem na rentgenu je doktor Kohoutek.
Šla jsem tedy za ním, vlastně jsem od toho setkání nic nečekala. Právě vyšetřoval ultrazvukem, milý a pohledný člověk, a já si říkala: „Proboha, co to je za přístroj?" V letech 1976-1982 jsme se prostě na fakultě s ultrazvukem nesetkali. Dnes vím, že první ultrazvuk byl v poliklinice na Zeleném pruhu, kam jsem shodou okolností o pár let později nastoupila, ale v motolské nemocnici, kam jsme chodili na praxi, nám ho ukázat nemohli.
Představila jsem se panu primáři s tím, že jsem pediatrička, nic neumím, ale kdyby měl náhodou místo, že bych se velmi snažila do všeho dostat. On řekl: „Zase ženská, děti vám chodí do školky? Tak aspoň tak, nastupte." A já zázrakem dostala místo v době, kdy bylo velmi obtížné ho sehnat.

Děkuji, kolego Kohoutku i doktore Kašáku! Začínala jsem tedy v roce 1988 od nuly, ale měla jsem obrovské štěstí na dva lidi, kteří mě profesně velmi ovlivnili. Jednak moje jen o málo starší kolegyně, doktorka Urbanová, s níž jsme dnes velké kamarádky, mi osvětlila, že rentgen se dá pojmout dynamicky a hlavně klinicky. S ní jsem si uvědomila, že za každým snímkem je reálný člověk. Také doktor Slepička, který po těžkém úraze chodil o berlích a v nemocnici prakticky bydlel, mi věnoval hodně času.
Ukázal mi, že tenhle obor stojí za to. Celé oddělení bylo personálně docela malé, ale o to víc přívětivé a domácké. Tím spíš jsem cítila pocit trapnosti vůči kolegům a kolegyním, protože moje děti bývaly hodně nemocné a já jsem s nimi musela být často doma, vždy aspoň do té doby, než si je rodiče odvezli do Klatov.

Povzdechy: „No jo, zase nemocné děti, kdo tu práci za tebe udělá?" mi byly hodně nepříjemné, ale chápala jsem je. Myslím, že kdybych v té době pracovala na jiné klinice, určitě by mě vyhodili. Atmosféru oddělení naštěstí udával primář Kohoutek, hodný, milý člověk, který když se něco přihodilo, šel a tu zbývající práci udělal. Nikdy mi nedal najevo, že jsem slabý článek kolektivu, ačkoliv jsem popravdě byla. Nejméně ten první rok. Užitečná jsem začala být až později. Do Thomayerovy nemocnice jsem nastoupila po lékaři, který byl skvělý odborník, odváděl velký kus práce a já najednou skoro nic, teprve jsem se tu práci učila, a navíc jsem byla často doma s dětmi a dokonce sama nemocná.
Také můj každoroční pětinedělní zdravotní pobyt v Tatrách (nad rámec normální dovolené), kterým jsme s doktorem Kašákem udržovali moje astma v mezích, byl spojený s nepříjemným pocitem vůči ostatním. Uvědomuju si, jak velké štěstí jsem měla, když mi tohle prošlo. Dnes se snažím to vracet mým kolegyním, zejména těm, které mají malé děti.
Věřím, že práce se dá vždycky zorganizovat tak, aby se ženě s dětmi nebo se zdravotním handicapem dala možnost uplatnění. Astma se postupně uklidnilo, děti z nemocí vyrostly, udělala jsem si první atestaci. Na druhou mě shodou náhod a úřednických chyb pozvali o rok dřív.

Mlčela jsem, využila té náhody, a tak jsem za méně než pět a půl roku po nástupu do práce měla hotové obě atestace. Postupně jsem taky začala měnit původní názor, že budu jen přispívat do rodinného rozpočtu, vytvářet rodinné zázemí, podporovat manžela v budování jeho kariéry. Nakonec on, kromě „běžné" medicínské práce, nestál ani o akademickou, ani o manažerskou kariéru.

Je skvostný doktor, to, co dělá, dělá opravdu moc dobře, ale nikdy v sobě neměl touhu objevovat něco nového, jít novou cestou, a vést kolektiv absolutně nevyhovovalo jeho nátuře. Když s po roce 1989 nabízely různé varianty, nikdy nešel do konkurzu, přestože, domnívám se, by uspěl. Jak jsem již zmínila, všechny těžkosti rodiny dvou lékařů jsme zvládali díky rodičům, kteří byli ochotni kdykoliv sednout do auta a pro děti si přijet. Jednou do měsíce každý z nás sloužil celý víkend a ve zbylých třech týdnech jsme oba měli po jedné službě týdně. Samozřejmě, že míjení se doma, předávání si dětí není pro fungování rodiny ideální. Děti jsme vedli k samo statnosti, do školky se vodily samy, což se nám tolerovalo, protože školka byla hned za domem. Stejné to bylo s chozením do školy. Ráno jsem je vypustila a ony tam přes ulici došly samy, když jsem se vrátila z práce, byly už doma. Měly klíč na krku.

V Thomayerce mě začala neuvěřitelně bavit mamografie. Byla to výzva - snímky prsů jsou nejhůř hodnotitelné ze všech standardních radiologických metod, musíte mít postřeh a obrovskou zkušenost. Člověk si najednou začne uvědomovat konkrétní ženu, jejíž snímky prsů má vyvěšené na negatoskopu, může s ní mluvit, udělat jí doplňující ultrazvuk. Diagnostika prsu mě vtáhla stejně jako před léty kojení.

Nevím, zda je to náhoda, že jsem se opakovaně ponořila do čistě ženského problému. Od radiologa se nečeká, že se bude chovat k pacientovi jako klinický lékař. Já jsem si však mamární diagnostiku bez tohoto přístupu vůbec neuměla představit.
Nikdy jsem se nebála říct: „Já nevím, pojďme rozhodnutí odložit, udělejme za nějaký čas kontrolu." A tak jsem začala mít se svým přístupem velké problémy. Byly to vlastně první profesní problémy, které jsem řešila. Péče o prsy byla v osmdesátých a devadesátých letech běžně zavedena tak, že ženy chodily k chirurgům, do poradny, které se mezi lékaři nepěkně říkalo „kozí". Chirurg palpačně (rukou) vyšetřil za hodinu dvacet třicet žen, podíval se na snímek a do našeho radiologického popisu a na základě toho se rozhodl buď ke kontrole, nebo k chirurgickému řešení. Tehdy se často diagnostické rozpaky řešily chirurgicky, mnohdy se operovalo naslepo, ženy již před operací podepisovaly souhlas s eventuálním odnětím prsu. Já si najednou uvědomila, jak zoufalé diletantství to je, jak je diagnostický přístup nedokonalý a jak psychika ženy jde v celém tomto procesu zcela stranou.

Snažila jsem se s ženami komunikovat, vysvětlovat jim vše, co potřebovaly vědět, tím jsem se ale začala plést kolegům chirurgům do jejich řemesla, do fungování poraden. Z mého přístupu opravdu nebyli nadšení. Byli zvyklí říkat ženám verdikty a nechtěli, aby se jim do toho pletla nějaká Skovajsová z ultrazvuku. Myslím, že tam se znovu rozezněla moje feministická strunka, kudy jsem chodila, tudy jsem vymýšlela, jak by péče o prsy mohla probíhat kultivovaně a pro každou ženu důstojně. Poslední kapkou bylo, když jsem jedné ženě bez svolení chirurgů odsála cystu. Do té doby se u nás cysty v prsou běžně operovaly. V Evropě už to fungovalo jinak a mně se v té době dostala do rukou knížka profesora Tabára, který uchopil mamografii jinak, racionálně a já jsem okamžitě pochopila, že mám dalšího životního učitele.

Když jsem to říkala doktoru Slepičkovi, řekl mi: „Nevím, nevím, to je moc revoluční, ačkoliv tady ve starém Schintzovi - to je bible rentgenologů - říkají, že když se píchne do cysty, odsaje se a poté do ní napustí vzduch, tak se cysta zalepí a nemusí se operovat." Tak jsem to na pár pacientkách zkusila a viděla jsem, že se jim ulevilo, už jen tím, když viděly na obrazovce ultrazvuku, jak cysta mizí. A pak přišel ten průšvih, kdy na mě křičeli všichni chirurgové i rentgenologové, co jsem si to dovolila za nedovolený postup.
Ale já byla přesvědčená, že je to správná cesta a že po ní musím jít. To už bylo po roce 1989 a začínala privatizace zdravotnictví.

Můj muž tehdy pracoval na Zeleném pruhu, což byla původně poliklinika stavebních pod niků, byla vždycky dobře vybavená, měli onen první ultrazvuk v Praze a jiné přístroje.
Tehdejší ředitelka polikliniky, ač kovaná komunistka, měla pro tyhle věci cit a vždycky uměla sehnat peníze. Poliklinika se privatizovala a manžel mě poslal za novým ředitelem, který se zrovna vrátil z kurzů v USA, kde jim řekli, že každé zdravotní zařízení má mít svůj nosný program.

Přišla jsem s návrhem založit oddělení na vyšetřování prsu, které by bylo pojaté i klinicky, k tomu mamograf, ultrazvuk, zkrátka komplexní přístup k onemocnění prsu, a že bych z toho systému vyřadila chirurgické poradny. Bylo mi tehdy 37 let, neměla jsem zdaleka odslouženo tolik, abych mohla dělat primářku, ale ta doba byla tak divoká, že mě primářkou ustavili.

Byly jsme tam na začátku dvě lékařky, ta starší byla taky primářka, ale nikdo jí neřekl, že jí už není, takže se říkalo „stará nebo mladá?" Nevím, jak jsem to psychicky ustála, ale když se člověk k něčemu rozhodne, tak asi funguje takový mechanismus, že ostatní věci bagatelizuje. Nevnímala jsem příliš okolí, svým laborantkám jsem řekla, ať mě neoslovují paní primářko, a šla jsem za jediným cílem: založit integrovanou jednotku na vyšetřování prsní žlázy.
Koupil se tedy mamograf, ultrazvuk a já si tehdy bláhově myslela, že už diagnostiku umím a přitom to nebyla pravda.

Dnes vím, že to nešlo jinak. Když jsem potřebovala něco zkonzultovat, oslovila jsem naše přední kapacity, ale poradit mi příliš neuměly. Největší radou a oporou mi zůstala knížka László Tabára, Maďara, který léta žije ve Švédsku.
A tak jsem se za ním vydala, za pomoci firmy, od které jsme kupovali mamograf. Zaplatili mi čtyř denní kurz v Turku ve Finsku, který profesor Tabár vedl. Strašně jsem se bála, do té doby jsem téměř nebyla v zahraničí, poprvé jsem letěla letadlem, skoro jsem neuměla anglicky.

Na tom kurzu jsem profesorovi Tabárovi rozuměla tak třetinu z toho, co říkal, ale jeho přístup mi připadal tak logický, že jsem si řekla - ano, to je ono, takhle to budeme dělat. Pak jsem se v krátké době dostala do Finska znovu, viděla jsem jejich screeningové jednotky a naopak jsem si řekla, že takhle to dělat nebudeme.
Screening ve Skandinávii má sice velmi dobré výsledky, podařilo se jim významně snížit úmrtnost na rakovinu prsu, ale nelíbila se mi jeho organizace. Nasbírají se snímky, svezou se na jedno pracoviště a tam sedí „dělníci", vesměs zase ženy, které ty snímky čtou a vyhodnocují, kde by mohl být problém, aniž by měly k dispozici pacientku.
Teprve pak jsou ženy s nejasným mamografickým nálezem pozvané na doplňující ultrazvuk. Celý ten proces může trvat tři neděle. Nelíbilo se mi, jak doktorky sedí a za den vyhodnotí 300, 400 snímků a nedělají nic jiného.
Podle mě je hodně důležité, aby ve chvíli, kdy rentgenolog popisuje mamografii, byla ta žena poblíž, aby, když se mu něco nezdá, se jí mohl zeptat a ona potřebné informace doplnila, lékař si může její prs vyšetřit jak pohledem, tak pohmatem.

Neméně důležitý je po rentgenu ultrazvuk, který umí doplnit informace k mamografii, v některých případech možná jen minimální, jindy ale zcela zásadní. Ve Finsku je screening postavený jen na mamografii, ultrazvuk indikují jen ve velmi malém počtu případů. Začali se screeningem v době, kdy mamografický snímek již byl kvalitní, ale ultrazvuk v plenkách, takže svůj systém nastavili z 98 procent na mamografu. My jsme u nás v Česku ale začínali o dvacet let později, měli jsme už k dispozici jiné přístroje a mohli jsme do screeningu zapojit i ultrazvuk.

Spojovat mamograf a ultrazvuk jsem se naučila v Thomayerce. A na Zeleném pruhu, kam jsem nastoupila s tímto elánem, jsem si to mohla nastavit, jak jsem chtěla.
Takže od počátku jsem v ultrazvukové vyšetřovně měla megatoscop a pověšené mamografické snímky a mohla hodnotit všechno dohromady. Dnes už je to běžný postup. Tehdy zdaleka nebyl. Já jsem ho na Zeleném pruhu zaváděla a měla jsem přitom naprosto volnou ruku a absolutní důvěru vedení polikliniky. Celou ji zprivatizoval dvacetičlenný kolektiv lékařů, jedním z nich byl můj manžel.

Z jeho pohledu můj přechod na polikliniku znamenal, že nebudu muset sloužit a budu mít víc času věnovat se rodině. Ale pro mě bylo důležité, že si zrealizuji svůj sen, i když jsem moc nahlas neříkala, jak by takové Mamma centrum mělo fungovat.
O jeho název se zasloužil manžel a nejenže to pod ním funguje dodnes, ale všem podobným ordinacím v Čechách se říká mammacentra nebo mamocentra.

Mě v té době hlavně trápilo, jak získat pacientky, na Zeleném pruhu žádné vyšetřování prsu nikdy nebylo a adresu polikliniky znali jen stavaři, kterým původně sloužila. Pravda, v té době byl po mamografii hlad, ale mě nikdo neznal.
Prvních pár pacientek přišlo, že to měly blíž než do Thomayerky. Všechny ty vyšetřené ženy od nás odcházely s jednoznačným závěrem pro doktora, většinou gynekologa, který je poslal, a napsala jsem to tak, aby tomu rozuměla i pacientka.
A to byl tak silný marketingový tah, že jsem během měsíce nestíhala vyšetřovat. Měla jsem spočítané, že na splacení přístrojů by bylo třeba denně vyšetřit tak 15 žen, a já jich najednou měla 25. Musela jsem přivolat kolegyně, začala jsem je učit ten tabárovský pohled na celou problematiku a celý vyšetřovací algoritmus se vyvíjel podle mých představ. Dnes mám třicetičlenný tým: 10 lékařek, 20 sestřiček a laborantek.
Nedávno jsme oslavili 15. výročí založení.

První čtyři roky jsem se v Mamma centru prakticky zavřela a vyšetřovala a vyšetřovala, punktovala cysty, zavedla biopsie. Nakoupila jsem jehly, stoupla si před pacientku, jako bych to dělala sto let a píchla.
Zažila jsem i osobní tragédie, kdy jsem nádor nepoznala; někdy to nevadí, protože většina nádorů prsu roste pomalu, ale některé jsou rychlé. Začala jsem školit lidi z celé republiky, a tak se mamocentra zakládala podle mého modelu, který převzala jako normu. Myslím si, že takové štěstí měl málokdo.
Moje kariéra - poté co jsem byla léta s dětmi doma a nedělala z hlediska medicíny nic - byla velmi neobvyklá. Nikdo mi neházel žádné klacky pod nohy, jen se po mně chtělo, aby moje oddělení nebylo ekonomicky v mínusu, samozřejmě lépe v plusu.

Od počátku jsem byla pro celou polikliniku důležitá, protože ženy, které chodily k nám, se najednou začaly objevovat i v ostatních odděleních, která zpočátku po privatizaci svou klientelu neměla. Přesto jsem měla nižší plat než primář jiného oddělení, které sice bylo ve finanční ztrátě, ale chlap přece musí mít větší plat.
Za ty čtyři roky jsem získala obrovské zkušenosti, učila jsem se z vlastních omylů, jezdila jsem na konference, a najednou jsem cítila potřebu to někomu sdělit.
Mamma centrum nemohli v ostatních zařízeních ani vystát, protože ženy k nám začaly chodit masově.

Postupně jsme si vybudovali i onkologické oddělení, takže jsme měli mamární jednotku celistvou. Operuje se mimo centrum, protože nemáme operační sál, ale operuje náš primář MUDr. Pecha, který je onkolog a chirurg zároveň. Za všemi námi diagnostikovanými pacientkami šel buď do Vinohradské nemocnice, nebo do Střešovic a nyní do Podolí, kde je odoperuje a ženy se vracejí zpět k nám na další léčbu a do dispenzární péče. Dnes už to nestíhá, protože máme záchyt 500 nemocných žen ročně, což je absolutně nejvíc nejen v Praze, ale i v Čechách vůbec. Primář Pecha nejenže vycvičil další kolegy, ale zasadil se u nás o konzervativní chirurgický přístup, při němž jen asi 20 procent pacientek přichází o celý prs - jen tehdy, kdy to jinak nejde. V roce 1998 jsem se poprvé přihlásila na konferenci do Brna; když jsem se hlásila tady v Praze, moji přednášku ani nepřijali.
V Brně vůči mně neměli žádné ostny, naopak naslouchali pozorně, takže první tři roky jsem přednášela jen na Moravě, hlavně na onkologických konferencích. A přestože jsem neměla vypsaná školicí místa - oficiální školení probíhala jen přes ILF (Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů), brzy za mnou začali jezdit kolegové a kolegyně z celé republiky.

Pracovali se mnou třeba týden, připravovala jsem jim materiály, a když jsem jim vystavila papír, že se u mě vyškolili, byli kupodivu odbornou společností i pojišťovnami akceptováni. Možná i proto, že o mě šla fáma, že jsem několik let pracovala v USA, jak jsem se později dozvěděla. Byla to zvláštní doba.

Když jsem vyškolila asi 70 lidí, šla jsem za paní profesorkou Bohutovou, což byla šéfka radiologie ILF, zda by moje školení nešla nějak legalizovat.
Dala mi malý úvazek a začala jsem školit pod ILFem. Pak už se nikdo nedivil, že jsem ze soukromého pracoviště pronikla do akademického světa.
Posléze jsem si udělala Ph.D. v Brně, dokončila jsem ho až v roce 2005, absolvovat tohle studium vedle práce a rodiny nebylo jednoduché.
To už jsem za sebou měla učebnici integrované mamografické diagnostiky.
Tehdy jsem si myslela, že ji píšu pro pár zájemců, ale tisícový náklad byl brzy rozebrán a dodnes se z ní lékaři před atestacemi učí. Mamární diagnostikou jsem byla plně pohlcena několik let, začali mě zvát do rozhlasu nebo televize, a tak se mi i mediálně dařilo vysílat do světa nějaká moudra a osvětu, aby se ženy přestaly mamografu a vyšetření bát.
Pak jsem se setkala s představitelem akademické medicíny, profesorem Danešem, vyhlásili jsme pakt o neútočení a řekli jsme si, že celá republika je plná žen, které potřebují dobrou mamární péči, dobrý screening.

V letech 1998-2003 vznikla mamografická pracoviště, která přejala náš princip a ten starý „chirurgický" model začal ustupovat. S profesorem Danešem se nám společně podařilo v ministerské komisi prosadit screening v ČR. Začal v prosinci 2002 a od ledna 2003 se shromažďují a vyhodnocují data.

Dnes přesně víme, kolik žen na screening přišlo, kolik jich přišlo opakovaně, jak se snižuje úmrtnost na rakovinu prsu, jak se zlepšuje diagnostika, je to všechno pod velkou kontrolou, k mé velké osobní radosti a uspokojení. Když se nad tím vším zamyslím, říkám si, jaké jsem měla štěstí. Samozřejmě, že to ode mne vyžadovalo velké nasazení, ale dělala jsem něco, co mě neuvěřitelně bavilo a dodnes baví. Náš tým se rozrůstal o další nadšené lékařky, společně jsme se zdokonalovaly v diagnostice, ženy přijaly pravidelné prohlídky za své, stále méně našich pacientek přicházelo o celý prs.

V době budování té skoro pohádkové kariéry byly děti už soběstačné. Samozřejmě, že veškeré studium, psaní článků a podobně jsem brala z osobního času, snažila jsem se, aby to nebylo z rodinného, ale to se mi samozřejmě mohlo dařit jen částečně.
Nakonec jsem vůbec neměla čas věnovat se sama sobě a dnes zpětně vím, že to byl začátek konce mého manželství. Taky jsem najednou měla větší příjem, a to je pro chlapa asi strašně těžké. Kdykoliv jsme šli někam do společnosti, stávala jsem se středem zájmu - někdo mě slyšel v rádiu, někdo mě viděl v televizi, někdo byl u mě vyšetřen - a navíc jsem ani doma neměla jiná témata k povídání. Mě v té době vlastně nic jiného nezajímalo, zatímco manžel měl chuť a potřebu věnovat se i něčemu jinému než medicíně, zejména sportu.

Napřed jsem se s ním snažila držet krok, ale nešlo to, žila jsem v neustálém stresu, že mám nedodělky v práci i doma, většina českých mužů neřekne „já ti jeden víkendový den doma pomůžu uklidit, abychom druhý den mohli jet oba na kolo".
Moje chyba byla, že jsem to neodhadla, naivně jsem si myslela, že bude k mé práci tolerantní a že ho můj úspěch bude těšit, že bude mít stejnou radost, jakou bych byla měla z jeho kariéry já. Rozešli jsme se poměrně klidně, v době, kdy bylo dětem už přes 20 let. Děti mají se svým otcem moc pěkný vztah, respektují ho, a to mi dělá radost. Vždy se trápím, když rozchodem partnerů přicházejí děti o jednoho rodiče. Každý člověk má nárok na oba, pomáhá to k životní stabilitě. Poslední roky našeho spolužití už nebyly radostné, naše preference se zcela rozrůznily.
Když bych chtěla nahlédnout sebe, vím, že jsem byla díky své práci doma rozhodnější a autoritativnější, což samozřejmě v počátku našeho vztahu nebylo, tehdy jsem byla submisivní, podle vzoru své maminky.

Logicky jsem přenášela do soukromí i některé postojové návyky ze zaměstnání, kde jsem vedla stále větší a větší kolektiv žen. Vést čistě ženský kolektiv není jednoduché, je úžasný, pracovitý, ale ve chvíli, kdy se vyskytne nějaká drobnost, jedna přinese špatnou náladu, tak se to přenese na všechny. A není nic těžšího než kombinace kamarádky a šéfové. Buď budu ta hrozná šéfová, před kterou se mlčí, nebo budu kamarádka a tým se mi rozpadne.

Najít v tom optimální polohu je hrozně těžké. Až poslední dva tři roky je v tomhle moje postavení vyvážené a cítím se v něm dobře. Na mamárních pracovištích obvykle převažují ženy, nebo jsou to malá pracoviště, kde je jedna dvě lékařky a dvě laborantky, to je ale něco jiného než třicetičlenný ženský kolektiv. Nikdy k nám žádný muž nastoupit nechtěl, věděl, že šéfem se nemůže stát, protože jsem v té době kromě primářské pozice měla i majetnický podíl polikliniky.

Dnes, kdy zařízení má jiného majitele, je to už jinak. Nový majitel koupil polikliniku na Zeleném pruhu i na Budějovické, mají jedno vedení, jeden počítačový systém, je předpoklad, že moje Mamma centrum dostane v budoucnosti nový domeček a že bude fungovat v odpovídajících prostorách.

Novinkou je, že mám pod sebou i rentgenologické pracoviště na Budějovické, tam pracuje několik mužů a funguje to. Jsem přesvědčená, že rozumná ženská umí být šéfkou i chlapům, ale čeští muži v mé generaci to ještě moc neunesou.
I výchova se ještě pořád předává tradičním způsobem, atmosféra ve společnosti co se týče vztahu k ženám je taková, jaká je, a o české politice se nedá říct nic jiného, než že je testosteronová. A patriarchální model se u nás ještě dál utvrzuje. Moje děti vyrůstaly v pohodě, dostaly dobrý základ z doby, kdy jsem s nimi byla pět let doma.

Dnes se obě vydávají na cestu jakési „alternativní" medicíny. Obě mají v sobě altruismus a potřebu pomáhat lidem, ale nešli na to cestou klasické medicíny, protože u nás obou viděli, jak moc medicína člověku vstoupí do života. Syn studuje FHS, což je široké humanitní vzdělání, ale oba začali studovat ještě soukromou školu muzikoterapie.
Založila ji dánská operní pěvkyně, která díky špatným hlasovým technikám ztratila hlas a později přišla na to, jak hlas používat a že terapie hlasem je zároveň psychoterapií. Chtěli by se těmto „alternativním" metodám v budoucnu věnovat.
U nás jsme pořád vůči jiným metodám než klasické medicíny skeptičtí, přitom v okolních zemích je třeba tahle terapie některými pojišťovnami hrazená.
Dcera si vybrala pro mě úplně nepochopitelný obor, produkci na DAMU. Potkala se tam s úžasnou ženou, paní Ivou Vostárkovou, která je učila hlasovou techniku a tudíž také terapii. A dalším hledáním se Terezka dostala do kurzu Feldenkraisovy metody, běžně v Evropě užívané.

Feldenkrais byl mimo jiné velký obdivovatel čínských bojových umění a přes své zraněné koleno si uvědomil pohybový aparát, celé tělo, vybudoval metodu pohybových cvičení, kterými se mění špatné stereotypy a ruku v ruce s tím i špatné psychické stereotypy. Dcera tuto metodu studuje ve Vídni, dvakrát ročně tam jede na pět týdnů. V kurzu je tak 50 lidí z celé Evropy, je to multikulturní, mnohajazykové.
V současné době pokračuje i v magisterském studiu na DAMU, obor KATaP - autorské tvorby a pedagogiky, kterou vede pan Vyskočil. Fascinuje mě úroveň vzdělanosti, které se tam studentům dostává, otevřenost, s jakou tamní děkan přistupuje ke studentům, kteří kombinují studium s jiným studiem, i ochota poskytovat těmto studentům na další vzdělávání volno i prostředky. Vyučují tam skutečně renesanční pedagogové, za všechny jmenuji další nevšední ženu, paní docentku Válkovou.

Protože se stále více trápím stavem společnosti, všeobecnou ztrátou lásky k lidem, nedostatkem radosti, vzdělanosti, odpovědnosti, příklonem většiny lidí k obdivování zlatého telete majetku, jsem opravdu velmi spokojená, že moje děti mají takové úžasné vzory. Říkám moje děti, neboť i syn, který od útlého věku projevoval velké hudební nadání, se pomalu vydává podobnou cestou jako jeho mladší sestra. Plánuje také studium Feldenkreizovy metody.

Prošel si obdobím nemocí a hledání životního cíle, paradoxně dnešní studijní možnosti navozují u mladých lidí někdy až zmatek ve výběru toho pravého, cesty jsou mnohem klikatější, než jsme je měli my, když vlastně žádné možnosti nebyly.
Přesto nepochybuji o tom, že současný stav velkého výběru je lepší. Vidím na obou mých dětech, že jsou mnohem dospělejší, než jsme byli my v jejich věku, jsou vzdělané, zcestované, mluví několika jazyky, prostě mám z nich moc pěkný vnitřní pocit a naději.
Děti tedy nešly cestou rodičů, ale budou se živit zvláštním druhem nemedicínské medicíny. Jsem přesvědčená, že po tom bude velká poptávka. Těší mě, že se v tom oba našli a vzájemně se podporují. Vidím u dětí jistou paralelu se mnou, budou prosazovat něco velmi nového. Podporuji je v tom, i když to stojí velké peníze, obojí studium je placené, takže jsem ráda, že mám plat za dva chlapy a že to dětem mohu dopřát.

A těším se na to, že až své práce jednou nechám, budu dětem pomáhat, mohu je naučit psychologickému přístupu ke klientům. Za léta komunikace s onkologickými pacientkami jsem se hodně naučila komunikovat s lidmi. Ty pacientky, které ke mně chodí delší dobu, si zvykly mi říkat i některé své trable, někdy chtějí i v něčem poradit.
Na druhé straně je třeba se od pacientů umět i oddělit. To jsem se taky učila léta, dřív jsem se na každého vyladila, s každým jsem jeho nemoc prožívala a velmi mě to vysilovalo. Musela jsem se naučit pomocí kurzů získat určitý odstup a sebeukáznění, ale nemůžu přestat být empatická, je třeba si najít správnou míru, kdy člověk z vás má větší pocit empatie, než vy to cítíte vnitřně. Nestydím se za to, protože kdyby to tak nebylo, rychle bych v téhle profesi vyhořela.
A ještě jedna věc, která je rozdílná u Čechů a dejme tomu u pacientů v zahraničí: tady pacient často přijde - „tady jsem, jsem nemocný, dělejte něco!" Jinde jsou lidi víc zodpovědní za svůj život a své zdraví.

Musela jsem se naučit sdělovat, že mají rakovinu, nechat jim naději, oddělit se od jejich neštěstí, ale dodat jim pocit, že jsme tady pro ně, že se o ně budeme pořád starat. Mám spousty průpovídek typu „Na umírání si najděte jinou nemoc", ale člověk to musí umět říct každému jiným tónem, protože každý to potřebuje slyšet jinak.
A v tomhle si myslím, že bych svým dětem mohla být prospěšná, že bych je tomu naučila. Ano, je to do jisté míry tahání za nitky, ale s velkou odpovědností. Zdravotnické prostředí člověka omlátí a vede tak, že většina doktorů se dostane do nějaké rovnováhy, aniž by svého postavení vůči pacientovi zneužívala. Tohle bude můj úkol dětem předat a pak už tam budu jen vařit kafe a starat se o vnoučata... Se svým názorem na postavení žen v českém zdravotnictví jsem se nikdy netajila.
Ženy jsou diskriminované, ale neuvědomují si to. Snažila jsem se od začátku zaměstnávat ženy na mateřské alespoň na jeden den, pak na dva, aby neztratily profesi.
Dnes mám například na jednom místě dvě asistentky, které se střídají, každá na dva a půl dne. Není to žádné zatížení, ani finanční, ani administrativní.

V praxi jde velmi často o to, že šéfové jsou líní zabývat se personálními otázkami, obtěžuje je to, chtějí se věnovat svým kariérám a oddělení pro ně nesmí být zátěží. A ve chvíli, kdy jednomu dovolí jeden den v týdnu volno, druhému šestihodinový úvazek, mají organizační problém, protože oddělení nesmí zakolísat ve výkonu a hlavně uvnitř něj nesmí nastat pnutí.
To je na vedoucí pozici nejtěžší. V ženském kolektivu se tohle lépe zvládá, protože každá byla nebo bude v podobné situaci, české ženy jedou na plný plyn dvojího zaměstnání. Neznám vlastně jiné pracoviště, kde by fungovala takováhle vstřícnost mezi zaměstnanci.
A když to jde v našem třicetičlenném kolektivu, proč by to nešlo jinde? Ale někdo si musí dát práci s kombinací hodin, služeb, a když někde někdo chybí, vzpomenout si, že třeba Maruška už je v penzi, ale ráda by na jeden den v týdnu chodila.

Nebo zkrátit pracovní dobu, vyhovět ženám, které bydlí daleko a vodí děti do školky, aby mohly přijít později.

Vždyť taková situace je třeba jen na jeden školní rok, pak se to zase mění, ženy přejdou na plný úvazek. Všechno jde, je to jen o vůli a chuti se tím zabývat. V dnešní době je velkým problémem zneužívání absolventů a absolventek.
Jsou přijati na minimální úvazek, třeba 0,2, a jsou na pracovišti každý den od nevidím do nevidím, netroufnou si odejít dřív, než odejde šéf. To je běžná praxe v celé republice. Aby se mladí lékaři dostali k atestaci, tohle podstupují, takže mladé lékařky, i kdyby chtěly mít děti do třicítky, prostě je mít nemůžou.

A později se k rodině hůř odhodlávají, protože když se konečně dostaly k zajímavé práci a dobrému místu, vědí, že by o něj mateřskou dovolenou přišly. Vzpamatují se v 35 letech a nemohou otěhotnět. Takových žen lavinovitě přibývá. A stejně přibývá mladých žen s nádory.
Nezřídka i těhotné ženy mají karcinom prsu, protože otěhotní až v době, kdy karcinom je reálnější než u dvacetileté. O celé téhle problematice se nemluví. Celé to nadšení z toho, že Češky odkládají mateřství, je špatné, biologicky je to špatné.

A pak mají dítě jen jedno a vychováváme si společnost jedináčků - tak tomu je hlavně v těch vzdělanějších vrstvách. A na to se vůbec nebere zřetel. Můj názor je, že by ženy, které vychovávají děti, všeobecně měly mít kratší pracovní dobu a být za ni placené jako muži pracující na osm hodin. Ženy by stejně odvedly osmihodinovou práci.
To by byl obrovský vklad pro celou společnost, vládla by všude mnohem větší pohoda, protože když se žena cítí dobře, cítí se dobře všichni. Ale tohle štvaní žen je hrozné. Tak špatné postavení, do jakého se české ženy nechaly vmanipulovat, se jinde v Evropě nevidí. Už i na Slovensku je to jiné, Slovenky jsou víc ve společnosti respektované, víc na sebe dbají.
Češka napřed zaplatí dětem angličtinu, tanečky a něco dalšího, ještě je tam doveze a na sebe vůbec nemá čas nebo energii.

A s takovou mírou odevzdanosti a nízkého sebevědomí žen se můžete setkat zase jen v Čechách. Češky se mužům přizpůsobují, místo aby nahodily ženský šarm, tak se chtějí mužům vyrovnat a soupeří s nimi: krátké sestřihy vlasů, kalhoty, trička, cigaretu a ještě hovor o tom, jak startuje auto. Pak to dohánějí až po padesátce, kdy jsou děti většinou pryč, teprve pak si dojdou zaplavat, zacvičit, najdou si čas pro sebe.
I já jsem asi před čtyřmi lety zpomalila. Nikdy jsem o sebe moc nepečovala, chodila jsem v džínách a triku. Když manžel odešel, zjistila jsem, že to asi nebylo úplně dobře, začala jsem nosit sukně a podpatky - na nich člověk musí trochu zpomalit a ne pořád utíkat, musí se trochu nést. Jsem typický příklad toho, že mě v mém zběsilém životním tempu zastavilo právě až partnerské selhání a synova nemoc. Ani ne moje nemoc, to jsem zaťala zuby, chodila do práce, stříkala si kortikoidy, polykala kortikoidy, kynula po nich.

To nebyl dostatečný impulz. Syn byl od narození alergický, narodil se už s ekzémem na ruce - což mi nikdo nechtěl věřit, bralo se to jako porodní poranění, ale z toho místa mu ekzém nikdy nezmizel. Celé dny a noci se škrabal a plakal, od takového dítěte se nedalo odejít do práce. Navštívili jsme i faráře Ferdu, protože tehdejší medicína si nevěděla rady. Napsal nám jídelníček, a když jsme ho dodržovali, Honzík se hodně zlepšil, ekzémy se stáhly.

Jídelníček mi vyhovoval, byla to taková strava chudých, málo masa, ale zato čočka, různě upravená zelenina, omezit mléčné výrobky i mouku, takže to navíc drželo naši tehdy stále prázdnou rodinnou pokladnu. V době, kdy manžel odešel, ekzém se synovi strašně zhoršil, určitě svoji roli sehrála psychika, to poslední období nebylo ani pro děti jednoduché. Také jsme se jinak stravovali, protože jsme už měli peníze, takže žádná čočka, ale spousty různých jogurtů, hodně ovoce, denně jsem kupovala kilo banánů, jako bychom doma měli opici.
To jsem si ale uvědomila až zpětně. Synův stav se horšil, vypadalo to na absolutní vypnutí imunity. Dokonce padlo velmi vážné podezření, že jde o zhoubné onemocnění lymfatického systému.

Tehdy jsem zažila největší strach ve svém životě, vybavila jsem si všechny modlitby, které mě naučila v dětství moje babička, modlila jsem se, kudy chodila a myslela jsem si, že tuto ránu osudu neunesu. Nikdo neuměl poradit, západní medicína nabízela západní léčbu, kortikoidy, dokonce padla úvaha i o možné chemoterapii.

Napadlo mě zkusit znovu dietu faráře Ferdy, vím, kolika lidem pomohl. Honzíkovi se do té diety nechtělo, nedovedl si představit, že bychom nejedli mléčné výrobky a bílé pečivo (v té době si pořád něco zapékal do rozříznuté housky). Ale našel si kurz tai-či a když se z něj vrátil, měl oči navrch hlavy z toho, že mu tam taičisté říkali, z jakých těžkých alergií se dostali díky cvičení a změně stravy.
Tak do našich životů vstoupila makrobiotika.
Musela jsem to se synem jíst i já a dcera, jinak by to nebylo možné. Název makrobiotika zní až mysticky, přitom jde vlastně o návrat ke stravě, kterou jedli naši předci. Jáhly, pohanka, čočka, hrách, fazole, rýže, žádné konzervované potraviny, minimum mražených, maso střídmě, jen v kombinaci se zeleninou, ovoce v omezené míře, hlavně to rostlé v naší zeměpisné šířce i délce. První rok byl krušný, na plotně stále hrnce, „vůně" luštěnin, také jsme válčili s vlastním organismem, přestavět ho na tuhle stravu nejde ze dne na den.

Organismus se nám začal odměňovat tím, že se začal zbavovat usazených depot škodlivin, projevy toho čištění byly někdy opravdu těžko snesitelné, také chtěl spát a spát. Jenže my jsme museli fungovat, chodit do práce, děti do školy. Ze zkušeností lidí, kteří se z podobných stavů vyčerpané imunity uzdravili makrobiotikou, byla sepsána knížka Dva roky bez prázdnin, kde její autor popisoval vše, co potkávalo při této terapii potravou nás. Měli jsme v ní velkou oporu, šli jsme po stopách, které již někdo v obtížném terénu prošlápnul.

Dnes je syn prakticky zdravý, já jsem rovněž bez léčby, mám sice sklon k bronchitidám, ale nejsem už na kortikoidech, jako jsem byla celá léta.
Uvědomila jsem si, že mě celý život bolelo břicho a že jsem to brala jako normální. Dnes na pohance, jáhlách, červené čočce a cizrně jsem bez problémů.
Jednou dvakrát týdně jíme maso, respektive rybu, nejíme cizokrajné ovoce, vůbec nejíme citrusové plody, děláme si kvašenou zeleninu, která vitamínu C naprodukuje mnohem víc. Jíme asi tak, jak se tu jedlo před 150 lety.

Je to trnitá cesta, ale děti jsou díky makrobiotice mnohem vnímavější k alternativním způsobům medicíny, jsou také empatičtější, což vlastně nevím, zda je výhoda nebo naopak. I tato zkušenost mě trochu přibrzdila, začala jsem odmítat vše, co se mi nabízí, vybírám si, jezdila jsem předtím přednášet po celé republice, pořád na cestách.

Uvědomila jsem si, že se svou energií musím šetřit, aby se mi také vracela. Díky téhle obrovské zkušenosti jsem zpomalila, uvědomuji si, že teprve tváří v tvář velkému životnímu problému může člověk ujít další kus cesty k jakési životní moudrosti, nadhledu, laskavosti. Jak moc platí, že sytý hladovému nevěří, a také, že co tě nezabije, to tě posílí.

Jak běží roky života, více a více si uvědomuji, že největší lidské štěstí a bohatství je ve vyrovnaných a vyřešených vztazích, v lásce k lidem, k přírodě, která nás obdarovává bez nároků, v respektu a obdivu k lidem, kteří svým vzděláním a moudrostí usnadňují ostatním jejich život.

Už vím, jak moc platí: zachraň jednoho a je to jako bys zachránil celý svět. Jako malá skautka jsem horlivě plnila skautský příkaz: alespoň jeden dobrý skutek denně. Někdy se opíjím představou, jak by byl svět krásný, kdyby každý člověk udělal ten jeden dobrý skutek denně a dokonce jeden každý zachránil jednoho jiného. Zkrátka nepřestávám být životní optimistkou, přestože vím, že mnohým v mém okolí připadají mé postoje naivní.

Vím totiž, že život mi přál a věřím, že ještě bude přát. Těším se, až kormidlo mamární diagnostiky předám podobné nadšenkyni, nebo možná nadšenci, nepřestanu i pak školit a pokud budu mít co předávat, budu to předávat našim mladým lékařkám a lékařům. Těším se, že vrátím mým dětem to, co jsem dostala od svých rodičů.

Opravdu se těším na roli babičky, doufám, že moje děti nepůjdou v trendu současných mladých lidí a že mě potěší vnoučaty ještě tehdy, kdy budu soběstačná a nesklerotická. Těším se také, že se postupně odstěhuji z Prahy, kde jsem nezapustila kořeny ani po 35 letech, třeba nazpět do mého rodného kraje, který jsem kdysi tak lehce opustila.

Kniha Ženy v bílém, ze které je tento životní příběh, vyšla v roce 2009


Dnes, s odstupem tří let, kdy jsem dostala možnost doplnit můj příběh, jsem sama překvapená, jaký profesní zvrat v mém životě nastal. Jeho kořeny sahají do doby, kdy mí kolegové ze společností, které vlastnily polikliniky na Budějovickém náměstí a na Zeleném pruhu, začali vyjednávat o prodeji těchto zdravotnických zařízení. Nikdo z nás, zdravotníků, tehdy netušil, co čeká největší polikliniku v České republice. Zdravotnická oddělení poliklinik, byla nejprve prodána pod jednu hlavičku a pak opět postupně rozprodána, tentokrát různým majitelům.

Odešla jsem, abych začala opět od začátku. Založila jsem nové pracoviště, abych mohla bez jiných překážek pokračovat ve své profesní cestě, nyní už se neobávám říci, ve svém celoživotním díle. Začínám jako v roce 1994 zcela od nuly, avšak bohatší o zkušenosti a kontakty. Základním kamenem Breast Unit Prague je opět diagnosticko-screeningová jednotka Mamma centrum, tentokrát s přídatkem Háje.
Musím přiznat, že jsem si takto druhou polovinu mé profesní cesty nepředstavovala. Už po několikáté dostávám od života výzvu. A jako vždy se jí nebráním.

MUDR. MIROSLAVA SKOVAJSOVÁ, PH.D., 2012

 


 

Zdroj:

Kniha Ženy v bílém - Deset životních příběhů českých lékařek

11482855
11499230

Za staré mobily do jihlavské ZOO

Děti uspořily recyklací 40 bazénů vody, za odměnu jedou do ZOO Soutěžní klání základních škol z celé republiky ve sběru mobilních telefonů proběhlo pod názvem Věnuj mobil a vyhraj výlet pro svou třídu. „Ze 121 škol bylo svezeno a předáno k recyklaci 9 412 kusů mobilních telefonů,“ uvedla Hana Ansorgová, ředitelka Recyklohraní aneb Ukliďme si svět, společnosti, která soutěž organizuje. „Děti ekologickou likvidací mobilů pomohly uspořit vodu, která by například více než čtyřicetkrát naplnila oba bazény sportovního multifunkčního objektu Evžena Rošického v Jihlavě,“ dodala Dana Duchečková, tisková mluvčí společnosti ASEKOL.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ! - DÍKY RADKOVI BANGOVI A AV MEDIA

Radek Banga inspiruje mladé lidi k životu bez drog, násilí a dalších variant rizikového chování. Program Když chceš, tak to dokážeš! mělo i díky AV MEDIA v letošním školním roce možnost slyšet téměř 9 000 žáků a studentů z celé České republiky.

Zlatý Ámos 2018 & Mlékárna Valašské Meziříčí

Podporou mladých lidí se Mlékárna Valašské Meziříčí zabývá dlouhodobě. Propaguje zdravý životní styl spojený s pohybem a vyváženým stravováním. Nechyběla tedy logicky ani při podpoře prestižní ankety o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos, protože osobnost učitele považuje při výchově dětí za zcela zásadní. Svými produkty podpořila už krajové semifinále ve Zlínském kraji. Čerstvé kysané výrobky a jogurty nechyběly pak ani na celorepublikovém finále Zlatého Ámose. Voucher na zdravé a chutné produkty z Valašska si odnesl vítěz 25. ročníku ankety o nejoblíbenějšího učitele České republiky. Zlatým Ámosem se stal David Turek ze Základní školy v České Kamenici. Lucii Bakalovou pak vybrala dětská porota jako dětskou Ámosku, ta voucher od Mlékárny Valašské Meziříčí obdržela také. Zlatého Ámose vybrala porota v čele s Janem Cimickým na základě vystoupení ve finále, které přijeli podpořit nejen jeho žáci, ale i příznivci dalších pěti finalistů. Finálové kolo moderoval známý tanečník a moderátor Jan Onder.

Bambini litera 2018. Když děti píšou pohádky

Rodí se další výjimečná pohádková knížka – výsledek již třetího ročníku soutěže pro malé spisovatele Bambini litera. Zapojit se do ní mohou žáci prvního stupně základních škol, kteří mají fantazii a chuť promítnout ji do příběhů. Co je na Bambini litera úžasné? Děti, které dosud psaly pohádky jen tak pro radost „do šuplíku“, je mohou ukázat ostatním v knížce, která se i letos objeví na předvánočním trhu.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ!

HUDEBNÍ PROGRAM zaměřený na PREVENCI RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ úspěšně probíhá již od r. 2011, kdy vznikl pod záštitou zmocněnkyně vlády ČR pro lidská práva Moniky Šimůnkové. RADOSLAV "GIPSY" BANGA se s žáky a studenty podělí o svůj osobní příběh i své zkušenosti a motivuje je k aktivnímu a smysluplnému životu bez násilí, konzumace drog, xenofobie, rasismu, intolerance, agrese, kriminality a dalších variant rizikového chování.

PODÍVEJTE SE NA VIDEOKLIP JIŽNÍ SPOJKA

Je lepší dvojka nebo trojka?

Jak kondolovat na pohřbu a psát kondolenci

Ztráta člověka je bolestivou událostí jak pro nejbližší rodinu a přátele zesnulého, tak pro jeho širší okolí. Pokud jste se dozvěděli o úmrtí prostřednictvím smutečního oznámení, parte nebo od pozůstalých, je vhodné vyjádřit soustrast jeho nejbližším. Způsob kondolování se odvíjí od toho, zda se pohřbu účastníte osobně, nebo chcete kondolenci předat poštou.

UKAŽTE DĚTEM PESTROBAREVNÝ SVĚT

Víte, kolik odstínů zelené se objevuje ve světě kolem nás? Proč si muži pořád pletou růžovou a fialovou? Už v dětství je důležité naučit se barvy správně rozeznat a pojmenovat.

SKVĚLÝ RYCHLÝ MOUČNÍK PRO NEČEKANOU NÁVŠTĚVU VÁS NAUČÍ MARKÉTA PAVLEJE V GOURMET ACADEMY

Taky máte svých pár oblíbených moučníků, které jedete pořád dokola a chtěli byste zase překvapit něčím novým? Hledáte něco osvědčeného, co nedá moc práce, ale výsledek bude tak úžasný, že se po něm okamžitě zapráší? Přesně takový moučník jsem se naučila na Kurzu jarního pečení s Markétou Pavleje (v rámci Gourmet Academy). Galleta má navíc tu výhodu, že je velmi variabilní, takže při jednom pečení, uspokojíte i rozdílné chutě členů rodiny a hostů.

LEU BRAIN STIMULATOR - DIDAKTICKÁ HRA OD 4 DO 104 LET!

Zábavná a poutavá hra s pedagogicky vysokou hodnotou pro lidi všech věkových kategorií ( s výjimkou malých dětí do 3 let). U dětí stejně jako u dospělých je mozek stimulován různými způsoby a tímto je podporován ve svém vývoji. Díky velkému množství čím dále tím náročnějších úkolů a ještě mnohem vyššímu počtu variací her zůstane hra vždy výzvou, která znovu a znovu upoutá děti a dokonce i lidi ve vysokém věku.

DĚTI SE VE ŠKOLKÁCH SKVĚLE BAVÍ

Současné školky umí děti patřičně zaujmout. Stačí několik málo okamžiků a dítě si nové prostředí školky velice oblíbí. Školky totiž nabízí nejen seznámení se stejně starými dětmi, ale naučí je mnohé činnosti zábavnou formou, takže si ani nevšimnou, že se učí něco, co se jim bude v budoucím životě dost hodit.

NEWSLETTER bEDUin - TÝDENNÍ PRŮVODCE SVĚTEM VZDĚLÁVÁNÍ

Přináší inspirativní informace pedagogům, rodičům i všem ostatním, kteří se o vzdělávání zajímají. V aktuálním vydání se můžete např. podívat jaká jídla dostávají děti ve školních jídelnách v různých zemích světa nebo se dozvědět víc o novele zákona o ochraně veřejného zdraví, která nutí rodiče k očkování. Setkáváte se ve škole s nesnášenlivostí? Podívejte se na praktický manuál pro učitele Chci to řešit! Pokud se přihlásíte k odběru, můžete pravidelně dostávat informace k zajímavým tématům i v dalších týdnech.

HLEDÁTE DOBRÉ KURZY ANGLIČTINY, KTERÉ BAVÍ DĚTI I DOSPĚLÉ? ZKUSTE MORTIMER ENGLISH CLUB!

Výuka jazyků, konkrétně angličtiny může vypadat různě, a většinou tomu odpovídají i výsledky. Pokud nechcete pořád dokola začínat v nezáživných kurzech nebo odradit děti hned z počátku nudnou výukou, zkuste MORTIMER ENGLISH CLUB. Díky těmto kurzům se naučíte anglicky zábavně a všemi smysly. V nabídce jsou kurzy angličtiny pro děti, dospělé i seniory. Kurzy mohou být inspirací i pro všechny, kteří hledají zajímavou možnost pracovního uplatnění nebo podnikání.

FIRMY MOHOU RECYKLACÍ POMOCI DĚTEM Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ

ASEKOL ODSTARTOVAL PROJEKT VĚNUJ POČÍTAČ. Nezisková organizace ASEKOL od července spustila dlouhodobý projekt Věnuj počítač. Jde o akci na podporu sběru a recyklace počítačů a notebooků z firem po celé České republice. Firmy podle výzkumu totiž až v 80 % případů nakupují nové zařízení mnohem dříve, než staré skutečně doslouží. Tyto funkční přístroje chce ASEKOL po repasování předávat dětem z dětských domovů. Navíc zapojené firmy obdrží i certifikát společenské odpovědnosti.

PROČ ZAČÍT S EKOLOGICKOU VÝCHOVOU U DĚTÍ

Děti, které vidí rodiče, jak třídí odpad, to dělají samy. Naučí se to, protože rodiče odpad třídí. V rodinách, kde se odpad automaticky třídí, se takto nenápadně pěstuje "pečovatelský" vztah k přírodě. Ve školách pomáhají vzdělávací projekty společnosti ASEKOL.

Asekol_cervene_k_468x60px__05