11488786

ZA TROCHU LÁSKY...

Autor: Vlasta P.

Slova a činy rodičů mají na děti větší vliv, než jsme si často ochotni připustit. Mnohé z nás snad ani nenapadne, jak velké škody můžeme i zdánlivými maličkostmi v dětské duši napáchat. Velmi vtipně a inspirativně mluví na téma úskalí dobře míněné rodičovské výchovy Jaroslav Dušek v divadelním představení ČTYŘI DOHODY. Určitě stojí za zhlédnutí. Následující příběh moc veselý není. Ale byl sepsán s obdivuhodnou odvahou i otevřeností a převážně z pohledu, který není běžný - očima dítěte. Třeba se i pro vás stane impulsem k tomu, abyste se ve svém životě pokusili něco změnit.

Za_trochu_lasky_normal

Foto: Lali


Dítě bez lásky bojuje o život. Bojuje o vlastní přežití. Pro přežití udělá cokoli, zapře samo sebe, odmítne se, popře, potlačí, nechá sebou vláčet po zemi a šlapat po sobě. Pokud chce opravdu přežít, nemá na výběr. Pokud chce lásku, pak musí...

Jsou mi dva roky - mně i mé o půl hodiny starší sestřičce. Slaví se naše narozeniny. Sedíme u svého dortu a maličkého nádobíčka, co jsme dostaly. Máma a babička nás navlékají do pletených červených šatiček a posazují na malé židličky. Musíme sedět, nehýbat se a nechat se vyfotit. Přišel fotograf, pro nás naprosto cizí muž s velkým tmavým plnovousem a delšími vlasy. Máme z něj strach, kromě dědy jsme nikdy doma žádného muže neviděly. Tohle je čert, jako ten, se kterým nás denně straší, že nás odnese do pekla, když nebudeme poslušné, když nebudeme dělat to, co po nás chtějí... a my jsme k smrti vyděšené. Pláčeme a naříkáme, natahujeme ruce po mamince. Ta nás odstrkuje a křičí na nás. Jsme podle ní odporné, děláme jí ostudu... Dostaneme i na zadek, protože děláme takové scény a přitom se tu dělají fotky pro nás, abychom jednou měly hezkou památku. Všechny fotky se „skvěle" povedou. Dvě uplakané a z pláče unavené holčičky, které se choulí jedna k druhé a naposledy se odvažují podívat a natáhnout ruce na svou matku, která je místo utěšení a pochopení odstrkuje a úžasně se směje na fotografa... Musíme být takové, jaké nás chce máma mít, i když to tak necítíme, musíme se zapřít, i když to bolí, musíme být poslušné a nevyjadřovat svůj nesouhlas, nesmíme plakat, jinak nás nebude mít ráda, odstrčí nás... to si z narozenin odnášíme... Vše nejlepší do dalších let...

Musíme začít chodit do jeslí. Nechceme tam, chceme být s maminkou. Každé ráno pláčeme už od probuzení. Do jeslí nás doslova táhne a nadává u toho. V šatně nás při převlékání vztekle mačká, na příchozí zdravotní sestry se mile usmívá a kroutí nad námi hlavou. Jsme jí k smíchu, „řveme jak dvě krávy"... Pod výhrůžkami, že dostaneme ještě víc, musíme být zticha. Nesmíme projevit, co cítíme, nesmíme se ozvat, vyjádřit se... Vyvstává nám téma táta, děti kolem o něm mluví a my nevíme, co to znamená, asi je to někdo, kdo nám chybí? Ale, jak říká máma, jsme taktní děti, které o tom před ní nemluví, aby ji nezranily, a když se někdo cizí zeptá, zavedou řeč jinam...

Jsou nám čtyři roky. Moc chceme dlouhé vlasy, až po zadek. Tak, jako to mají jiné holčičky ve školce. Chceme být holčičky, chceme se česat a dělat si copánky. Nesmíme. Máma nám stříhá vlasy na kluka, vepředu dělá tlustou ofinu, kterou nemáme rády. Dlouhé vlasy by nám prý lezly do očí, a kdo se s tím má pořád česat. Připadáme si jako kluci. Kvůli hnisajícímu uchu nosíme jen jednu náušnici. Nejdřív nám to nepřijde nijak zvláštní, ale postupně kolem sebe vidíme něco jiného. Holčičky s náušnicemi, kluky bez nich. Nevíme, kdo jsme... Nevíme, kam patříme... Moje sestra zahrabává svoji zbylou zlatou náušnici do sněhu a domů se vrací hrdě, jako kluk... Musíme to tak mít, nesmíme se na nic z toho, co nás trápí, ozvat, protože maminku otravujeme. Po našem prostě nikdy nebude, prý si pořád jen vymýšlíme nesmysly...

Je nám asi pět. Musíme být poslušné a dělat přesně to, co se od nás chce. Jinak nás nikdo nebude mít rád. Tak to pořád slyšíme. Musíme chodit do kostela, i když nechceme, musíme se navlékat do šatiček, které se nám nelíbí, musíme odříkávat a zpívat to, co říkají a zpívají všichni kolem v lavicích, musíme tiše sedět a nesmíme se pohnout. Za každý sebemenší projev dostaneme od babičky dloubanec palcem do zad a máma nám vyhrožuje, že si to s námi před kostelem vyřídí... Tak tiše sedíme a všichni kolem mámu chválí: jak slušně vychované děti máte...

Je nám sedm let. Musíme chodit ke zpovědi a říkat věci, které nám máma doma diktuje na papír, sotva umíme psát. Musíme cizímu faráři říkat, jak maminku zlobíme, jak jsme sprosté, drzé, líné a neposloucháme... My přitom jen chtěly vyjádřit svůj nesouhlas nebo názor... Ale to se nedělá. Jsme špatné, hříšné...

Je nám osm. Jsme čím dál tišší, poslušnější a čím dál víc vzdálené samy sobě, protože se bojíme odmítnutí. Skrz kostel a pána Boha s námi máma i babička manipulují, citově nás vydírají a my musíme být takové a dělat přesně to, co chtějí. Nemáme jinou možnost. Ozvat se na cokoli znamená zažít potupu a ponížení, slyšet výhrůžky a verdikt: „jste nevděčný parchanti, ošklivý holky, nikdo vás nebude mít rád"... Svůj nesouhlas nesmíme vyjádřit v ničem. Máme strach. Ohledně jídla, oblečení, vlastního vzhledu, názoru, kamarádů, vlastních pocitů... Musíme se setkávat s faráři, kteří chodí za mámou po večerech k nám domů a posazují si nás na klín... Musíme to vydržet, přece nebudeme dělat povyk pro nic, jsou na nás tak hodní a my jsme sobecké...

Je nám dvanáct. Naše těla se začínají pomalu měnit a my na ně od první chvíle slyšíme pohrdavé a hodnotící urážky. Obraz hnusu ženského těla, který jsme se denně učily od své matky stojící před zrcadlem, se víc a víc rýsuje, když začínáme slýchat totéž. Denně útočí na naše prsa, břicha, stehna, boky, zadky. Nesmíme si vzít výstřih, jaký chceme, protože naše prsa jsou přece malá a nikdy lepší nebudou, hrudníky jsou vychrtlé a kdo se má na to dívat. Náš společný sen, tančit, nám je velmi rychle zamítnut, protože „máte tlustý nohy, nemůžete tancovat! Tam choděj hubený holky, ne takový, jako jste vy." Stejně tak si „nemůžete dovolit nosit tyhle kalhoty, protože v nich máme tlustej zadek..."...

Snažíme se mámě zavděčit, jak to jen jde. Sestra začíná hubnout a spolu s tím poslouchá řeči o anorexii, o tom, jak moc je hubená, nehezká a všude jí koukají kosti... A tak to jde den co den. Jednou to je moje „tloušťka" (i když ve skutečnosti jsem vůbec tlustá nebyla), na kterou je poukazováno, jindy zase sestřina „vychrtlost". Nikdy se nestane, že bychom slyšely cokoli hezkého. A my to se sklopenýma a slzavýma očima posloucháme, trpíme, dovolíme, přijímáme... I když nás to ničí, i když nás to bolí, i když se samy sobě velmi rychle ztrácíme.... My jen chceme její lásku...

Ve třinácti letech si s nástupem na gymnázium děláme naděje, že by se leccos mohlo změnit. Jsme přece velké! Dospíváme a chceme se líbit, rády bychom se oblékaly jako dívky v našem věku. Ale nesmíme. A tak, pod tíhou dalších tun výčitek, výhrůžek a citového vydírání, chodíme oblečené do starých kostkovaných flanelových košil a manšestrových mrkváčů, ve kterých si připadáme naprosto nepřitažlivé a ztrácíme i ty nejmenší poslední zbytky naděje, že být žena je něco hezkého. Dlouhé vlasy, které nám už máma dovolila, se stávají dalším terčem jejích poznámek a kritiky. Jednou podle ní vypadáme jako nandy, podruhé jako staré báby nebo dokonce jako Hitler... Ofinu, kterou nemáme rády, si ale nechat musíme. Trvá několik let, než dokážeme ustát denní komentáře, že bez ofiny máme „tlustý ksichty a vypadáme jako prasata"...

Máma nás neustále srovnává. Jedna je vždycky ten „hajzl" a druhá „hodná holčička". Způsobuje to mezi námi dost velké nepříjemnosti, jako by se nás tím snažila rozeštvat. Začíná nám vadit, že vypadáme stejně a že nás máma nutí se stejně i oblékat. Začínáme vnímat, že je třeba si sama sebe začít ustávat. Teď už přežití není o lásce, kterou jsme tak chtěly, ale o tom ustát si sama sebe a nenechat se ušlapat...

Je nám třináct, stojíme se sestrou v obchodě. Musíme si vybrat kabáty na zimu. Vybírat ale, jako vždycky, nebudeme my. Máma objevuje dva stejné tmavě modré kabátky. Jsou nám velké, nelíbí se nám, připadáme si v nich usedlé, staré, necítíme se v nich dobře a přesně víme, jak se v nich budeme cítit, až přijdeme před své vrstevníky, kteří se oblékají úplně jinak... Jedna z nás si dovoluje říct svůj názor. Posloucháme, jak jsme nevděčné, jak jsme hnusné, že máme smůlu, protože nic jiného stejně nedostaneme. Odcházíme s kabáty v tašce, už teď se těšíme, až z nich vyrosteme... Doma se k našim novým kabátům vyjadřují naši sourozenci, kteří slyší totéž, co my. Nadávky a věty typu, ať nám to nekazí, že nám se líbí. Musí se nám líbit. A tak v těch kabátech chodíme dobré tři roky, tři zimy máme pocity méněcennosti a připadáme si jako poslední z posledních...

Je nám čtrnáct. Máma začala jezdit na víkendy za farářem, se kterým je už pět let. Dělá mu hospodyni. Musíme s ní. Nechce se nám tam. Musíme chodit do kostela, já musím každý pátek hrát na varhany. Z hloubi duše to nenávidím. Máma na mě křičí, nutí mě, i když nechci, ohání se pánem Bohem a sama sebou, že bych jim měla být vděčná a udělat to pro ně. Pláču, ale nesmím, jsem „přecitlivělá hysterka". Nedokážu ustát ty tlaky. Nedokážu se jí postavit. A tak potlačuji pláč, vztek, všechno, co cítím, potlačuji sama sebe a dělám všechno tak, jak jsem se odmalička naučila. Jsem poslušná, vyhovím každému, kromě sebe, zapřu se a přináším oběti. To se po mně teď chce...

Doteky nám chybí od dětství. Máma nám jich dávala málo, po čase už skoro žádné, tak jsme si je začaly dávat mezi sebou. Hladíme se ve vlasech, masírujeme si záda, obličej, objímáme se. Musíme ale potají. Když nás máma vidí, křičí na nás: „Co to děláte? Jste normální? To je odporný, nechutný, jak se voblejzáte, jak ňáký prdlý lesby..." Kdykoli slyšíme její kroky, odskakujeme minimálně metr od sebe, abychom to zase nemusely poslouchat. Za to pan farář se nás dotýkat smí, i když se nám to nelíbí. „Nebudete tu přece dělat scény, hajzlové nevděčný, kolik on toho pro vás dělá! A stejně pod těma podprsenkama skoro nic nemáte, tak nevím, za co se stydíte, vždyť vás jen namaže opalovacím krémem... Přece se tak moc nestane, když vás párkrát plácne po zadku, vždyť on by vás klidně adoptoval, kdyby mohl..." Pláčeme potají, smějeme se potají, menstruujeme potají (dát to vědět by totiž znamenalo poslouchat její i jeho hrubé narážky a snášet to odporné plácání po zadku...), šeptáme si, aby nás neslyšela. Neodvažujeme se nic namítat, mlčíme, bojíme se říct jakýkoli svůj názor komukoli, natož jí...

S tím vším a spoustou dalších zážitků, které by samy vydaly na celou knihu, souvisí i věčná, nikdy nekončící kontrola sama sebe - toho, jak vypadáme, co děláme, jak to děláme a zase jak u toho vypadáme... Jestli jsme dost dobré, vyhovující, jestli máme „v pořádku" všechny části těla, jestli jsme dostatečně tolerantní, tiché, slušné, nesobecké..., jestli jíme ve „správnou" dobu a „správným" způsobem a nepolkneme nebo nemlaskneme tak, jak by to mámě mohlo vadit a připadat jako provokace, jestli se netváříme způsobem, který by v ní mohl vyvolat dojem, že jsme naštvané, uražené, že máme „natažený držky"... Protože kdyby cokoli z toho nefungovalo tak, jak je potřeba, opět by nás zasypala tunou kritiky a ponižování... Obrovská sebekontrola, která je tak svazující a omezující, pomalu přechází v jistotu, posedlost mít věci tak, jak jsou, bez sebemenší změny, o které bychom nevěděly dostatečně dopředu. Nedej bože, aby někdo přišel s překvapením, které tuhle naši strnulost naruší!!! Jen mít vše pod kontrolou! Protože kdyby ne, odkudkoli na nás může s čímkoli vyletět... a my chceme mít klid! Už chceme mít pokoj!

Na dlouhé roky tak zůstáváme strnulé, až přehnaně stereotypní, a naše názory a nesouhlasy zapadají hluboko do našich krků, kde způsobují angíny, kašel, chrapot a další nemoci, za které dostaneme vždycky ještě vynadáno. Takhle žijeme, tohle jí dovolujeme, aby na nás páchala, a nejen jí, ale spoustě dalších lidí. Dlouho. I v době, kdy odcházíme z domova. Moje sestra v jednadvaceti, já o dva roky později. Odchodem se ale mění jen to, že máminy řeči neposloucháme denně, jen občas, zato s velkou intenzitou. Zařizuji podle ní svou domácnost, nechám si mluvit do nákupů, do vztahu, prvního těhotenství, porodu, do výchovy v prvních letech prvního dítěte. Bojím se koupit si něco na sebe, udělat jakékoli rozhodnutí, se kterým by nesouhlasila (ona nebo kdokoli jiný), bojím se toho, že mě opět převálcuje, zkritizuje. Tak raději vše dělám tak, jak by se jí to líbilo, jen abych měla klid. Poslušná, tichá holčička, která nedělá problémy a má vše neustále pod kontrolou...

Neschopnost spontánnosti a radosti ze změny, stejně jako neschopnost vyjádřit se a říct svůj názor mi do určité míry zůstává. Sestře taky. Nejednou se necháváme natlačit tam, kam jsme vůbec nechtěly, nejednou vydržíme to, co se nám nelíbí, nebo ze sebe necháme udělat někoho, kdo vůbec nejsme... Spolu máme vždy velkou sílu, dokážeme leccos ustát a být si oporou. Jakmile jde ale o potřebu se jakkoli rozhodnout v rámci manipulace a nátlaku, jakmile je třeba odmítnout a víc než odmítnout, nejsme toho schopné. Jedna nechce rozhodovat za druhou, druhá za první a v tom presu neumíme najít moment, kdy bychom se zklidnily, spojily samy se sebou a navzájem a rozhodly se společně. Tak silný je náš strach - z ní nebo jiných zdánlivě silnějších lidí, z jejich nesouhlasu, z opovržení, pohrdání a manipulace, které jsme se nikdy v životě neuměly dostatečně vzepřít.

Je mi dvacet sedm let. Od katolíků a z kostela, který byl pro mě symbolem manipulace, přetvářky, necitlivosti a odmítání sama sebe, jsem dokázala odejít teprve před rokem. Sestra to dokázala o šest let dřív. Svůj domov, rodinu, partnera, děti i tělo jsem v posledních letech začala víc chránit. Se sestrou jsme k sobě našly svůj vztah a stále hledáme ztracené části, které jsme tenkrát měly, ale nechaly jsme si je vzít. Za poslední dva roky jsem si dovolila začít cítit svoje potřeby, vnímat svoje názory, prožít svá další těhotenství a porod podle svých představ, začít vychovávat své děti podle toho, jak to cítím já a můj muž. Zahnala jsem, i když ještě ne úplně, matku ve své hlavě, která nade mnou denně stála se vztyčeným prstem, pohlavky, křikem a nikdy nekončící kritikou. Změny si občas dovolím, ale musím se na ně připravovat dlouho dopředu, naplánovat je, protože jakmile mě zaskočí, jsem v koncích a vztekle kolem sebe kopu. Kontrola nad sebou a nade vším kolem trvá... Svůj názor jsem se postupně naučila vyjadřovat, stejně tak jako stanovovat své hranice... Ustát si je a svůj názor udržet do konce a nenechat se převálcovat, s tím mám ale problém stále.

Dvacet sedm let života, který nebyl o mém vlastním žití, ale plnění něčích představ a podmínek, se mi nedávno promítl v jediném dni. Přišla lekce přichystaná přímo pro mě a pro mou sestru. Lekce, která nás postavila tváří v tvář tomuto tématu:

Přišla ke mně nabídka udělat rozhovor o porodu, u něhož jsem měla svou sestru, pro jeden časopis. Dlouho se nám nedařilo najít vhodný termín, ale nakonec vše klaplo. Sestra si vzala volno z práce a paní redaktorka nás pozvala do Prahy, kde jsme měly (já, sestra a moje malá dcerka) kromě článku nafotit nějaké fotky. Na poslední chvíli, shodou „náhod" musela změnit ateliér, protože ten, ve kterém se mělo fotit původně, byl v ten den plný.
Čekala jsem, jak si líčení, oblékání a focení užijeme. Chápu, že ve světě časopisů jsou asi jiná měřítka a pravidla, ovšem když jdou už za hranici skutečných lidí, je to příliš... a pokud to člověk ještě dovolí... Myslela jsem si, že rozhovor do časopisu děláme my - ženy, které jsou takové, jaké jsou, které vypadají tak, jak vypadají a jsou tak v pořádku, a takové ženy budou i na fotce, která k příběhu patří... ale opak byl pravdou...

Přicházíme do ateliéru, kde čekáme na vizážistku a stylistku. Přicházejí, na pozdrav neodpoví a po nějaké době zvou moji sestru, aby se nechala nalíčit. Já mezitím dělám rozhovor s paní redaktorkou. Sestra přichází, kulí na mě dost nepěkně namalované oči a ukazuje na sytě růžovou rtěnku na rtech a vyžehlené vlasy. Šeptáme si, jaká je to hrůza, sestra se dokonce ozývá, že tohle opravdu nechce. Není to nic platné. Prý tomu nerozumíme a takhle se to musí. Pak jdu na řadu já. Paní se na mě nedívá, řasenkou mi maluje po tváři a mluví se ženou za mnou o matkách od dětí, těch „pindách, co si furt něco vymejšlej a nic se jim nezdá, a dokonce je napadne taková odpornost, jako chtít se fotit ve svejch hadrech". S líčením běžně problémy nemám, ráda se maluji, dobře se maluji, někdy i dost výrazně, ovšem to, co se objevuje na mém obličeji, je už moc. Hodně mi vadí, že mé přání mít vše přirozenější, jemnější a ne tak křiklavé, abych se v tom mohla cítit dobře, nikdo nerespektuje, naopak je mi ještě přidáno, stejně jako mojí sestře, která se snažila rtěnku ze rtů setřít. K tomu přichází poznámka, že se neumíme malovat a na rozdíl od nich, které v téhle branži pracují skoro dvacet let, nevíme, co se nosí. Profesionalitu žen, které s námi pracují, určitě neshazuji, aspoň ne tak, jako některé z nich shazují nás, naše vlasy, oblečení apod., tak jak to dělávala naše matka. Jejich chování nevnímám jako profesionální. A my to dovolujeme... Tak jako donedávna naší matce...

Stylistka nám předkládá šaty, co si máme obléct. Vůbec to není náš styl, střih ani barvy se nám nelíbí. Stejně jsme to zažívaly celý život, neměly jsme na výběr z toho, co se nám líbilo, jen z toho, co se nám hnusilo. Zkoušíme se obléknout, ale všechny tři společně - já, sestra i malá holčička - k sobě vůbec neladíme. Každá máme jiné barvy, jiné vzory, střihy, materiál. Říkáme ženě, co nás obléká, že v tomhle se fotit nechceme. S mírným rozladěním mi podává jiné šaty, s těmi to prý bude lepší, ne tak divoké. Oblékám něco jako žlutou záclonu s bílým fiží na prsou, ve které si připadám jako vysloužilá baletka, a která se k sestře a holčičce hodí ještě míň. Mám si k ní prý obléknout ještě krátkou černou koženou bundu. Odmítám, ale postupně se začínám cítit převálcovaná jejími argumenty a začínám rezignovat. Nesedí mi to, připadám si stejně jako tenkrát v šatičkách do kostela. Paní se mě snaží přesvědčit, že tohle mi moc sluší, ale když se se svým nesouhlasem přidá i sestra, vzdává to. Naštvaně hledá v černých pytlích, co jiného nám obléknout. Sestra navrhuje naše vlastní oblečení, protože to jsme my, takhle se opravdu oblékáme. To je ihned zavrhnuto, nedělá se to. Proč, to nedokáže vysvětlit, ale byla by to pro ni jako stylistku špatná reklama. Nakonec oblékáme barevně zářící mrkváče (což mi vrací vzpomínku na léta dospívání) s ještě zářivějšími tričky a lodičkami na vysokých podpatcích. Musíme si sundat každý nejmenší detail, který dělá nás námi - náušnice, řetízek, prstýnek... aby z nás mohli udělat někoho, kdo vůbec nejsme. Mizíme ze světa... už nemáme víc síly odporovat. Necháváme ze sebe udělat někoho úplně jiného, protože se to po nás chce, dělá se to tak. Musíme být jedněmi ze stejně vypadajících žen časopisového davu, tak jako jsme tenkrát v davu lidí sedících v kostelních lavicích musely opakovat to, co všichni.

Dělá se to, tak musíme mít svítivě růžovou rtěnku, ve které se necítíme dobře (a i když to vyjádříme a smyjeme si ji, oni nám ji prostě natřou znovu a ještě silněji - a my to dovolíme!), musíme mít vlasy tak, jak bychom si je nikdy neudělaly, musíme mít oblečení, které bychom si nikdy neoblékly a ve kterém si připadáme jako maškarády od kolotočů, musíme být umělé, neskutečné, fiktivní a naaranžované ženy, časopisový ideál - matka a teta zářící barvami... protože SE to tak chce... Na otázku, kdo to tak chce, nedostáváme žádnou odpověď, jen kyselý obličej. Připadáme si jako zmalované coury. Nejsem to já. Není to ani moje sestra. Jediná maličká holčička zůstává nedotknutá a sama sebou, bohudík!

Stojíme spolu před zrcadlem a díváme se na sebe. Nemůžeme uvěřit vlastním očím, nemůžeme uvěřit tomu, že jsme něco takového dovolily! Že jsme ze sebe nechaly udělat ideál pro časopis, který nemá s námi dvěma ani kousek společného. Díváme se na dvě zmalované maškary, které ztratily už i poslední sílu se ozvat a svůj nesouhlas, několikrát jasně daný najevo, nedotáhly do konce - nesbalily se a neodešly. Dvě zmalované holčičky, které nad vším právě ztratily kontrolu...

A pak tu stojíme, před objektivem fotoaparátu, se smíšenými pocity, uvnitř to vře, navenek se usmíváme a snažíme se udělat pěknou fotku, tak jako tenkrát naše máma, když nám byly dva roky... Je to křeč. A my to dovolily. My to dobrovolně podstupujeme, my si necháváme sebrat samy sebe, přihlížíme a ze zvyku rezignujeme. Stále se bojíme vyjádřit svůj plný nesouhlas. Trpíme to a doufáme, že už ta komedie brzy skončí...

Naše lekce přišla přímo pro nás, na míru (po nás přišly totiž na totožné focení další dvě ženy, které si s lidmi v ateliéru skvěle rozuměly, dostaly přesně takový make-up, jaký chtěly, oblékání pro ně bylo příjemnou změnou a užily si ho... aneb ten, kdo si je jistý ve vysokých podpatcích, do nich není nucen obout své nohy...). Měly jsme to štěstí na ženy, které nám daly znovu plně pocítit to, co se nám děje celý život, a umožnily nám, abychom znovu zažily potupu, neúctu, nerespekt, opovržení, manipulaci a převálcování, a uviděly kousek dál - samy k sobě... Díky nim jsme také měly možnost zahlédnout svou přehnanou sebekontrolu a vážnost a přicházející pocity nejistoty a bezmoci, když je nabourána...

Fotografie (na rozdíl od článku) nakonec nedopadla tak zle, jak jsem čekala, po připomínkách a prosbách nám ji několikrát upravili a líčení zmírnili. Nejprve jsem se při pohledu na ni styděla, ani ne tak za to, jak směšně, cize a uměle na ní vypadám, ale za to, že to veřejně ukazuji světu. Ukazuji to, že se celý život dobrovolně nechávám manipulovat a „znásilňovat", že druhým dovolím zasahovat mi i za mé hranice, že zrazuji sama sebe. Ale pak mi došlo, že celý svět nevyčte z té fotky to, co já. Uvidí mě, někdo jako normální, kdo mě zná, možná jako trochu jinou. Kdo ví, někdo třeba i řekne, že mi to tam sluší... To jen já vidím a hlavně cítím víc... Tahle fotka nejspíš zaujme nějaké velmi čestné místo, které budu mít neustále na očích. Bude pro mě doživotní připomínkou toho, že je třeba si vážit sama sebe, stát si za sebou, ať se děje cokoli a zhluboka se nadechnout, povolit pouta sebekontroly a pustit do svého života aspoň trochu spontánnosti... Vždyť už se nemusím bát a pro trochu lásky jít až na kraj světa...

Odnáším si další obrovskou zkušenost, díky za ní, i když byla těžká...

V. P.

Tento příběh byl sepsán pro knihu Ženské příběhy II. Jeho účelem není pohanit matku autorky. Jednala určitě v dobré víře, že vychovává své děti nejlépe, jak v danou chvíli může a umí. Autorka měla jeho sepsáním jen potřebu vyjádřit sama sebe.

Na www.azrodina.cz byl příběh s laskavým svolením autorky zveřejněn pro všechny matky, ale i otce, kteří také své děti vychovávají v dobré víře, že pro ně dělají to nejlepší... ale přečtení tohoto příběhu pro ně může být inspirací, aby v přístupu ke svým dětem něco změnili.

A také pro posílení a inspiraci všem, kteří se snaží jít svou cestou a být sami sebou.

Zdroj:

Zkrácená verze tohoto příběhu byla zveřejněna v knize Ženské příběhy II.

Najdete v ní mnoho dalších zajímavých příběhů.

Na AZ RODINA.cz zveřejněno 21.2.2014

Tus
11499230

SOUTĚŽ O KNIHU: 15 VĚCÍ, KTERÝCH SE MUSÍTE VZDÁT, ABYSTE BYLI ŠŤASTNÍ

Hned v 2.kapitole této inspirativní knihy se dozvíte, že ve štěstí nám často brání naše strachy. Napište nám svoji zkušenost JAK JSEM ZVLÁDNUL (ZVLÁDLA) SVŮJ STRACH, co vám pomohlo a co jste díky tomu získali. Uvítáme veselé i vážné příběhy s dobrým koncem.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ!

HUDEBNÍ PROGRAM zaměřený na PREVENCI RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ úspěšně probíhá již od r. 2011, kdy vznikl pod záštitou zmocněnkyně vlády ČR pro lidská práva Moniky Šimůnkové. RADOSLAV "GIPSY" BANGA se s žáky a studenty podělí o svůj osobní příběh i své zkušenosti a motivuje je k aktivnímu a smysluplnému životu bez násilí, konzumace drog, xenofobie, rasismu, intolerance, agrese, kriminality a dalších variant rizikového chování.

PODÍVEJTE SE NA VIDEOKLIP JIŽNÍ SPOJKA

Je lepší dvojka nebo trojka?

Jak kondolovat na pohřbu a psát kondolenci

Ztráta člověka je bolestivou událostí jak pro nejbližší rodinu a přátele zesnulého, tak pro jeho širší okolí. Pokud jste se dozvěděli o úmrtí prostřednictvím smutečního oznámení, parte nebo od pozůstalých, je vhodné vyjádřit soustrast jeho nejbližším. Způsob kondolování se odvíjí od toho, zda se pohřbu účastníte osobně, nebo chcete kondolenci předat poštou.

UKAŽTE DĚTEM PESTROBAREVNÝ SVĚT

Víte, kolik odstínů zelené se objevuje ve světě kolem nás? Proč si muži pořád pletou růžovou a fialovou? Už v dětství je důležité naučit se barvy správně rozeznat a pojmenovat.

SKVĚLÝ RYCHLÝ MOUČNÍK PRO NEČEKANOU NÁVŠTĚVU VÁS NAUČÍ MARKÉTA PAVLEJE V GOURMET ACADEMY

Taky máte svých pár oblíbených moučníků, které jedete pořád dokola a chtěli byste zase překvapit něčím novým? Hledáte něco osvědčeného, co nedá moc práce, ale výsledek bude tak úžasný, že se po něm okamžitě zapráší? Přesně takový moučník jsem se naučila na Kurzu jarního pečení s Markétou Pavleje (v rámci Gourmet Academy). Galleta má navíc tu výhodu, že je velmi variabilní, takže při jednom pečení, uspokojíte i rozdílné chutě členů rodiny a hostů.

LEU BRAIN STIMULATOR - DIDAKTICKÁ HRA OD 4 DO 104 LET!

Zábavná a poutavá hra s pedagogicky vysokou hodnotou pro lidi všech věkových kategorií ( s výjimkou malých dětí do 3 let). U dětí stejně jako u dospělých je mozek stimulován různými způsoby a tímto je podporován ve svém vývoji. Díky velkému množství čím dále tím náročnějších úkolů a ještě mnohem vyššímu počtu variací her zůstane hra vždy výzvou, která znovu a znovu upoutá děti a dokonce i lidi ve vysokém věku.

Školy mohou získat finanční prostředky na vytvoření lepšího prostředí pro děti. Hlasujte pro Vašeho favorita!

Školy v Česku často bojují s nedostatkem finančních prostředků na všechna vylepšení, která by si přály pro děti udělat. Nyní mohou získat na své aktivity až 200 tisíc korun v projektu, který zahájila společnost Procter & Gamble ve spolupráci s Penny Marketem. K vítězství mohou „své“ škole dopomoci rodiče žáků i všichni její příznivci, po zakoupení výrobku P&G v Penny Marketu se budou moci zapojit do hlasování. Soutěž probíhá od 1. října do 18. listopadu a školy se do ní můžou hlásit i v jejím průběhu.

DĚTI SE VE ŠKOLKÁCH SKVĚLE BAVÍ

Současné školky umí děti patřičně zaujmout. Stačí několik málo okamžiků a dítě si nové prostředí školky velice oblíbí. Školky totiž nabízí nejen seznámení se stejně starými dětmi, ale naučí je mnohé činnosti zábavnou formou, takže si ani nevšimnou, že se učí něco, co se jim bude v budoucím životě dost hodit.

NEWSLETTER bEDUin - TÝDENNÍ PRŮVODCE SVĚTEM VZDĚLÁVÁNÍ

Přináší inspirativní informace pedagogům, rodičům i všem ostatním, kteří se o vzdělávání zajímají. V aktuálním vydání se můžete např. podívat jaká jídla dostávají děti ve školních jídelnách v různých zemích světa nebo se dozvědět víc o novele zákona o ochraně veřejného zdraví, která nutí rodiče k očkování. Setkáváte se ve škole s nesnášenlivostí? Podívejte se na praktický manuál pro učitele Chci to řešit! Pokud se přihlásíte k odběru, můžete pravidelně dostávat informace k zajímavým tématům i v dalších týdnech.

ŠKOLY ODEVZDALY 372 VYSLOUŽILÝCH POČÍTAČŮ

Žákům 81 českých škol se podařilo vybrat celkem 3,7 tun vysloužilých počítačů v rámci sběrové ekologické soutěže Seber si tablet. Nezisková organizace ASEKOL, která soutěž pořádala, odměnila deset škol novým tabletem.

HLEDÁTE DOBRÉ KURZY ANGLIČTINY, KTERÉ BAVÍ DĚTI I DOSPĚLÉ? ZKUSTE MORTIMER ENGLISH CLUB!

Výuka jazyků, konkrétně angličtiny může vypadat různě, a většinou tomu odpovídají i výsledky. Pokud nechcete pořád dokola začínat v nezáživných kurzech nebo odradit děti hned z počátku nudnou výukou, zkuste MORTIMER ENGLISH CLUB. Díky těmto kurzům se naučíte anglicky zábavně a všemi smysly. V nabídce jsou kurzy angličtiny pro děti, dospělé i seniory. Kurzy mohou být inspirací i pro všechny, kteří hledají zajímavou možnost pracovního uplatnění nebo podnikání.

Žáci sesbírali více než 16 200 starých mobilů na dobrou věc

Ve čtvrtém ročníku kampaně „Věnuj mobil a vyhraj výlet pro svou třídu“ sesbíraly děti ze základních, mateřských a středních škol 16 275 použitých mobilních telefonů. Akce, kterou pořádá společnost ASEKOL ve spolupráci se společností Recyklohraní, o.p.s., se zúčastnilo 362 škol. Vybrané funkční přístroje jsou předávány organizacím, které pracují s handicapovanými spoluobčany. Ostatní nefunkční telefony projdou ekologickou recyklací. Více informací je k dispozici na internetové adrese www.venujmobil.cz.

Školáci si za staré elektro a baterie vybrali odměny za 13 milionů korun

27. 3. 2014 - 28. března uplyne 422 let od narození učitele národů, Jana Amose Komenského. Jeden z největších myslitelů, filosofů a spisovatelů, kterého české dějiny znají, se do paměti všech studentů a žáků vryl mimo jiné učebnicí Škola hrou...

FIRMY MOHOU RECYKLACÍ POMOCI DĚTEM Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ

ASEKOL ODSTARTOVAL PROJEKT VĚNUJ POČÍTAČ. Nezisková organizace ASEKOL od července spustila dlouhodobý projekt Věnuj počítač. Jde o akci na podporu sběru a recyklace počítačů a notebooků z firem po celé České republice. Firmy podle výzkumu totiž až v 80 % případů nakupují nové zařízení mnohem dříve, než staré skutečně doslouží. Tyto funkční přístroje chce ASEKOL po repasování předávat dětem z dětských domovů. Navíc zapojené firmy obdrží i certifikát společenské odpovědnosti.

PROČ ZAČÍT S EKOLOGICKOU VÝCHOVOU U DĚTÍ

Děti, které vidí rodiče, jak třídí odpad, to dělají samy. Naučí se to, protože rodiče odpad třídí. V rodinách, kde se odpad automaticky třídí, se takto nenápadně pěstuje "pečovatelský" vztah k přírodě. Ve školách pomáhají vzdělávací projekty společnosti ASEKOL.