Animace-eon

NEBOJTE SE ZAČÍT JINAK NEBO NĚCO NOVÉHO

Autor: Ken Robinson, PhD., Lou Aronica

Téměř každý z nás není s něčím ve svém životě spokojený. Podvědomě většinou dobře víme, co děláme špatně nebo co nám nevyhovuje, ale chybí nám odvaha nebo vůle to změnit. Zahoďte strach a zkuste to. Nikdy není pozdě.

Nový_začátek_normal

Foto: Pavel Konopík


Najděte sami sebe, buďte ve svém živlu

Gillian bylo jen osm let, ale její budoucnost již byla ohrožena. Její práce ve škole byla strašná, alespoň z pohledu učitelů. Domácí úkoly odevzdávala pozdě, její rukopis byl příšerný a měla špatné známky. Ale nešlo jen o toto, rušila celou třídu. V jedné chvíli se hlučně vrtěla, pak zase zírala z okna a donutila učitele přerušit výuku a přivolat zpět její pozornost, za chvíli začala rušit děti kolem sebe zase něčím jiným. Gillian si s tím nedělala žádné starosti - byla zvyklá, že ji učitelé napomínají, a nepovažovala se za problematické dítě, ale škola si starosti dělala. Nakonec napsali rodičům.

Škola se domnívala, že Gillian má nějakou poruchu učení a že by pro ni mohlo být výhodnější navštěvovat zvláštní školu. Toto se odehrávalo v třicátých letech dvacátého století. Myslím, že dnes by řekli, že trpí syndromem hyperaktivity s poruchou pozornosti (ADHD) a nasadili by jí Ritalin nebo jiný podobný lék. Ale v té době o ADHD ještě nikdo nic nevěděl. Nebyla to známá diagnóza. Lidé nevěděli, že takový syndrom existuje, a museli se poprat s životem bez této znalosti.

Rodičům Gillian způsobil dopis ze školy velké obavy, a tak se dali do práce. Gillianina matka ji oblékla do svátečního, svázala jí vlasy do ohonu a vzala ji na posouzení k psychologovi, obávajíc se nejhoršího.

Gillian mi řekla, že si pamatuje, jak ji vyzvali vstoupit do velké, dubem obložené místnosti, s knihami vázanými v kůži na policích. Vedle velkého psacího stolu stál důležitě vypadající muž v tvídovém saku. Vzal Gillian na konec místnosti a posadil ji na velkou koženou pohovku. Její nohy nedosáhly na podlahu a prostředí ji znejišťovalo. Byla nervózní z toho, jaký udělá dojem, a tak si sedla na ruce, aby se nevrtěla.

Psycholog šel zpět ke svému stolu a po dalších dvacet minut se vyptával Gillianiny matky na potíže, které měla ve škole, a na problémy, které podle školy působila. Ačkoli se Gillian na nic přímo neptal, celou dobu ji pečlivě pozoroval. Gillian byla kvůli tomu velmi neklidná a zmatená. I při svém nízkém věku věděla, že tento muž sehraje v jejím životě důležitou roli. Věděla, co to znamená chodit do zvláštní školy a vůbec o to nestála. Opravdu si nemyslela, že by měla nějaké zvláštní problémy, ale zdálo se, že všichni ostatní si to myslí. Podle toho, jak její matka odpovídala na otázky, bylo možné, že si to myslí i ona.

Možná mají pravdu, pomyslela si Gillian.

Nakonec přestali psycholog i Gillianina matka mluvit. Muž vstal od stolu, přešel k pohovce a posadil se vedle děvčete.

"Gillian, děkuji Ti, že jsi byla tak trpělivá," řekl. "Ale bojím se, že to budeš muset vydržet ještě chvíli. Musím si nyní s maminkou promluvit v soukromí. Půjdeme na chvíli pryč z místnosti. Neboj se, nepotrvá to dlouho."

Gillian přikývla, že chápe, a oba dospělí ji nechali samotnou.

Když psycholog opouštěl místnost, naklonil se přes stůl a zapnul rádio.

Jakmile byli na chodbě, doktor řekl Gillianině matce:"Jen tu chvíli stůjte a dívejte se, co bude dělat." Do pracovny vedlo okno a oni stáli stranou, kde je Gillian nemohla vidět. Gillian téměř okamžitě vyskočila a začala se pohybovat po místnosti podle hudby. Oba dospělí ji po několik minut pozorovali, zaujati jejím půvabem. Kdokoli mohl vidět, že v pohybech Gillian bylo něco přirozeného, snad dokonce vycházejícího z prvotních instinktů. Stejně jako by viděl na její tváři výraz mimořádného potěšení.

Nakonec se psycholog obrátil k matce Gillian a řekl: Víte, paní Lynneová, Gillian není nemocná. Je to tanečnice. Dejte ji do taneční školy."

Zeptal jsem se Gillian, co se stalo potom. Řekla, že její matka udělala přesně to, co psycholog navrhl. "Ani nedokážu vypovědět, jak to bylo báječné," řekla. "Vešla jsem do místnosti a ta byla plná lidí jako já. Lidí, kteří nedokázali klidně posedět. Lidí, kteří se museli hýbat, aby mohli myslet."

Začala chodit do taneční školy jednou týdně a doma cvičila každý den. Nakonec dělala zkoušky do Královské baletní školy v Londýně a byla přijata. Později se stala členkou Královské baletní společnosti, stala se sólistkou a vystupovala po celém světě. Když ukončila aktivní taneční kariéru, založila vlastní muzikálovou divadelní společnost a byla producentkou vysoce úspěšných představení v Londýně a New Yorku. Nakonec se seznámila s Andrewem Lloydem Weberem a spolu vytvořili několik muzikálů, které patřily k nejúspěšnějším v historii, včetně Koček a Fantoma opery.

Malá Gillian, děvče s rizikovou budoucností, se ve světě proslavilo jako Gillian Lynneová, jedna z nejlepších současných choreografek, přinesla potěšení milionům lidí a vydělala miliony dolarů. Došlo k tomu proto, že se jí někdo podíval hluboko do očí - někdo, kdo rozuměl dětem a dokázal číst jejich projevy. Někdo jiný jí mohl předepsat léky a říct jí, aby se uklidnila. Ale Gillian nebyla problémové dítě. Nepotřebovala chodit do zvláštní školy. Potřebovala jen být sama sebou.

Je příliš pozdě?

Všichni známe lidi, kteří jsou uvězněni ve svých životech. Upřímně si přejí, aby mohli dělat něco smysluplnějšího a uspokojivějšího, ale je jim třicet devět nebo padesát dva nebo šedesát čtyři a mají pocit, že všechny příležitosti je minuly. Možná se domníváte, že je příliš pozdě - že je nerealistické náhle změnit život. Cítíte třeba, že jste zmeškali jedinou příležitost věnovat se záležitosti svého srdce, kterou jste kdy měli. Možná jste neměli dříve dostatek sebedůvěry věnovat se své vášni a nyní si myslíte, že příležitost je pryč.

Existuje spousta důkazů, že příležitosti objevit svůj živel se v našich životech objevují mnohem častěji, než by tomu mnozí věřili. Během psaní knihy Ve svém živlu jsme narazili na doslova stovky případů lidí, kteří se své vášni začali věnovat později v životě. Napříkad autorka bestsellerů Harriet Doerrová si s psaním jen hrála, když vychovávala své děti a starala se o rodinu. Když jí bylo šedesát pět, vrátila se na univerzitu a vystudovala historii. Kurzy psaní, kterých se v životě zúčastnila, však zlepšily úroveň její prózy, a tak se zapsala na Stanfordu do kurzu tvůrčího psaní. Svůj první román Stones for Ibarra, který získal Národní knižní cenu, nakonec uveřejnila v roce 1983 ve věku sedmdesáti tří let...

Nechci samozřejmě říct, že můžeme všichni dělat cokoli kdykoli během svého života. Když se vám blíží stovka, není příliš pravděpodobné, že získáte titulní roli v Labutím jezeře, obzvláště pokud jste předtím nikdy netančili. Mně je padesát osm let, mám pochybný smysl pro rovnováhu a začínám si zvykat na myšlenku, že nikdy nevyhraji zlatou medaily v rychlobruslení na olympiádě (zejména proto, že jsem za celý život nedržel brusle v ruce). Některé sny jsou skutečně "nemožné". Mnohé však nejsou. Poznat rozdíl je často prvním krokem k nalezení svého živlu, protože když vidíte možnost, že by se váš sen uskutečnil, nejspíš také přijdete na první kroky k jeho dosažení.

Zdroj:

Ukázka z knihy Ve svém ŽIVLU (Biz Books, Brno 2013)

Na AZ RODINA.cz zveřejněno 25.12.2014

11485086
Banner_flexikurz