ZÁVISLOST OČIMA MÁMY A DCERY - ZACHRÁNILA JI ADÉLKA
Autor: Alena (a Renata Konopíková)
„To byly hrozný stavy, to jsem fakt v noci chodila po baráku a napadalo mě, že je někde mrtvá", říká máma Alena, jejíž dceru ovládly drogy.
Aleno asi bych to vzala úplně od začátku. Vzpomeneš si ještě, jaké jsi měla s Jitkou těhotenství a porod?
Těhotenství naprosto bez problémů a porod taky. To jsem byla ráda, že jsem stihla dojet do porodince.
Jaká byla jako dítě?
Tak moc klidné dítě nebyla, ale kdybych to měla definovat, tak byla z mého pohledu ovladatelná, že jako si dala říct. Vlastně až do těch osmnácti s ní nebyl problém. Ve škole byla zodpovědná, naopak byl problém, že na něco byla až úzkostlivá. Když něco nebylo tak akorát, jak by si představovala, tak z toho byla vyřízená. Všechno hodně prožívala.
A kdy tedy vlastně došlo k té změně?
No, ona v 16ti začala chodit s klukem a ten byl takovej bezproblémovej. Sice taky jedináček, jako ten druhej magor, ale tam třeba neexistovalo, když mu táta něco řek´, že by to neudělal. Musel bejt zodpovědnej, pomáhat doma a tak všechno.
Jenže pak potkala toho druhýho, se kterým to všechno začalo. Do toho se totálně zbláznila a na toho prvního se vykašlala. V tý době chodila ještě na střední školu, ty potíže začaly před maturitou. Maturitu napoprvé neudělala, ale v té době už jí to bylo jakoby jedno. Tam už se dělo něco, co jsme nevěděli. Až po letech, když už se to srovnalo, mi řekla, že by maturitu bez pervitinu neudělala.
Vzpomeneš si na moment, kdy jsi začala mít podezření, že se s ní něco děje? Když začala chodit s tím druhým klukem, znali jste ho? Věděli jste o něm něco takového, proč by vám vadilo, že s ním chodí?
Ne, protože to byla velice slušná rodina. Jsme si teda mysleli. Nebo oni jsou, ale kluk je rozmazlenej jedináček. Táta na něj kašlal, ten jenom vydělával prachy a doma ho to až tak nezajímalo. Když jsme to pak u nich řešili, tak ten jeho táta normálně odešel, vůbec s námi nekomunikoval. A máma, ta ho pořád ochraňovala, což asi dělá do dneška. A vlastně ona si tenkrát vymohla (to bylo ještě před maturitou), že u nich Jitka začala bydlet. Jak už jsem říkala, my jsme žili v domnění, že je to slušná rodina, že je všechno dobrý. Jeho máma měla Jitku hrozně ráda. Tam nebyl vůbec žádnej náznak ničeho špatnýho.
A ty si takhle zpětně myslíš, že Ti jeho rodiče věděli, že kluk bere drogy?
Máma jo. To si myslím, že máma to věděla, ale nechtěla si to přiznat. Táta ten ho jenom tahal z průšvihů. Dal mu na auto, kluk ho rozmlátil a táta mu dal zase na opravy. Takhle řešil problémy. V podstatě za něj všechno řešili rodiče. Máma ho ochraňovala a táta mu dával prachy.
Víš jak na tom teď ten kluk je?
Já už ho neviděla asi dva roky. Ale on pak začal chodit s jinou holkou, o hodně mladší, s ní má dítě, ale nežijou spolu, víc nevím. Jen, že pořád bydlí u maminky.
Jitka u nich tedy bydlela a všechno se zdálo dobrý. Kdy jste začali mít nepříjemný pocit?
Ono nás tam v podstatě nic nezaráželo, nebyly žádný náznaky. Pak akorát byl ten problém s tou maturitou...
No a v době té maturity, přestože Jitka už v tom pervitinu jela, vy jste to na ní nijak nepoznali?
Ne. Nebylo nic, co by nás varovalo. Tím, že nebyla doma, tak jsme ji viděli docela málo a nenapadlo nás to.
Takže to pak byla rána z čistého nebe nebo jak jste to vlastně zjistili?
No dá se říct, že se pak začala měnit. Byla jiná, ale nevěděli jsme proč.
Můžeš trošku popsat, v čem se začala měnit?
Před tím byla taková vstřícná, hodně nám řekla. Pak začala být odtažitější, s ničím se nesvěřovala. Víc a víc se snažila být z domu.
To už tedy udělala maturitu a začala někde pracovat?
Jo, jo, to ona normálně začala pracovat, to by ji jinak táta přerazil, kdyby nepracovala. Začala pracovat v jednom supermarketu, ale tam měla průšvih, udělala manko, což jsme se dozvěděli až později.
A to manko byl ten moment, kdy jste se to dozvěděli?
Ne, ona pak pracovala ještě jinde, ale nakonec nás na to vlastně přivedl ten její kluk. On nám naznačil, abychom si zkontrolovali účet. Tak já jsem šla na poštu, že si jako vyberu peníze a my jsme tam vůbec nic neměli.
Tušíš, z jakých pohnutek to udělal ten kluk? Že to na ni takhle řekl?
Mně přijde, že už začaly být problémy mezi nima. Že on už nevěděl kudy kam, asi už si nevěděl rady. Protože on jí do toho vlastně dostal a pak ho to asi štvalo. Zřejmě už se vzájemně nezvládali. Hádali se.
Takže prostě ten vybílenej účet byla pro vás ta první pecka.
No to byla hrozně velká pecka. To už jsme věděli, že je to v pr...
A v tu chvíli jsi hned věděla, že za tím jsou drogy?
Já myslím, že v té době už jsme to nějak tušili, že už tam nějaký náznaky byly, ale já už si to nějak přesně nepamatuju... Už tam byly před tím ty problémy v práci, ale nevěděli jsme ještě přesně co a jaký to bude mít dosah.
Co se dělo dál, když jste zjistili ten vybílenej účet?
Jeli jsme s mužem do města na ústředí, zjistit, jak je to vůbec možný, že Ti někdo může vybrat účet, aniž by měl Tvoji kartu, Tvůj PIN, cokoliv. No tak tam nám to chlap vysvětlil, že přes internet úplně lehce. Ještě nám to tam předved, což pro mě byla taková rána...no a pak už se to začalo všechno vyvalovat.
A co jste dělali?
No táta na ní vlítnul krutě. Nevím, jestli tenkrát nedostala i pár facek. Vím, že jednou od něj dostala, ale nevím už přesně kdy to bylo...Pak jsme postupně zjistili, že si brala půjčky. Takový ty půjčky co Ti půjčej hned a vracíš velký prachy. To vím, že jsme to za ni zaplatili. Byla jsem ve městě, sešla se tam s nějakou ženskou a zaplatila to za ni. No a ona si to hned druhej den vzala od tý stejný ženský znovu...
A ta ženská jí to dala...
Jo. Vím, že jsem tu ženskou pak znovu sháněla a dost důrazně se jí ptala, jak je to možný, že Jitce znovu půjčila, když věděla, jak to bylo. A ona mi řekla: "No, jsou to peníze..." Protože prostě pro ni to byl jenom kšeft.
No a takhle se to pak začalo nabalovat.
Jak Jitka reagovala, když jste přišli na ten vybílenej účet a že si bere půjčky? Řekla vám něco k tomu? Snažila se to nějak vysvětlovat?
Ona v tu dobu byla v takovým stavu, že mi připadalo, že nás až nesnáší, nenávidí. Že jako jsme jí zkazili život nebo jak bych to řekla. Měla jsem v tu dobu pocit, že za to můžeme my. Chtěli jsme, aby se vrátila domů, s podmínkou, že se bude řídit našima pravidlama. To ale nechtěla. I když na chvíli se domů vrátila, ale pak odešla. No odešla... potají utekla oknem. S tím klukem se rozešla a začala bydlet po různejch divnej existencích. Nejdřív u nějakýho kluka v jednom městě, pak zase u holky v jiným.
A to Vám aspoň řekla, kde je nebo jste to v tu dobu vůbec nevěděli?
Se mnou aspoň tak nějak komunikovala. Když jsem jí třeba zavolala. Takže já jsem většinou věděla, kde je. Já jsem se jí pořád snažila kontaktovat, abych věděla kde je.
Takže jsi se snažila ten kontakt udržovat...
No, protože muž jí v tu dobu odstřihnul.
Asi v pudu sebezáchovy? Nebo byl na ní tak hrozně naštvanej, že s ní nedokázal mluvit?
No spíš byl asi naštvanej. Ona byla jeho mazánek, jeho holčička a najednou mu udělala tohleto. Takže on s ní nedokázal ani bejt, vůbec komunikovat v tomhle období.
Jak jsi to prožívala ty, když ti došlo, v čem Jitka lítá?
Člověku samozřejmě nejdřív pořád běží hlavou, co udělal špatně, kde udělal chybu. Bylo to hrozný, byla jsem schopná jakž takž fungovat 8 hodin v práci, ale jak jsem doma zavřela dveře, bylo to peklo.
V tuhle dobu jste už věděli, že jsou v tom ty drogy a tušili jste zároveň, že v tom je ještě něco jinýho?
To jsme věděli, ty drogy. No a protože ten kluk hrál a sázel, tak tam nejspíš bylo ještě něco takovýho. To my vlastně ani nevíme, to jsme nezjistili. Ale myslím, že něco takovýho tam bylo taky.
Neumím si moc představit, co se v Tobě dělo, když jsi věděla, že má Jitka problém s drogama a vypadla z domova. Dá se nějak popsat, jak jsi to zvládala?
No nejhorší byl ten pocit, že nic nemůžeš, že bys chtěla strašně pomoct, ale nejde to, protože ona nechce. To jsem pak měla takový stavy, že jsem v práci fungovala jako robot. Přišla jsem domů a bylo to úplně všechno v pr... V noci jsem chodila po baráku a přemejšlela, kde je, co se děje. To byly takový stavy... dny, kdy jsem nebyla schopná přemejšlet vůbec nad něčím jiným. Když nevíš kde je a co se s ní děje, tak už se Ti pak honí hlavou, kdy přijedou policajti Ti oznámit, že...To byly hrozný stavy, to jsem fakt v noci chodila po baráku a napadalo mě, že je někde mrtvá. Nevím, co se honilo hlavou Petrovi, protože on o tom nechtěl ani mluvit. On se o ní odmítal bavit.
Takže jste táhli za jeden provaz v praktickém řešení té situace, ale psychicky se vzájemně podpořit moc nešlo?
No jako, že by se mnou o tom chtěl mluvit, to ne. To hned startoval. Takže já jsem si to pak uzavřela do sebe a řešila jsem si to jenom sama v sobě. Což, bylo asi to nejhorší, co jsem mohla udělat. Protože mě to v tu dobu tak ničilo, že jsem nemohla vůbec nic.
Brala jsi nějaký prášky?
Ne to ne.
A co Ti teda pomohlo?
Nejvíc mi určitě pomohlo, když jsem se rozhodla zavolat na krizovou linku (nevím, jak přesně se to jmenovalo, snad to bylo přímo v našem kraji, našla jsem si to na internetu). Já jsem o tom tenkrát nedokázala mluvit s nikým z rodiny nebo známým. Ani od té linky jsem nevěděla co čekat, ale hrozně mi pomohlo, že mě tam ta paní vyslechla. Mluvily jsme snad asi hodinu po telefonu. Vlastně i to bylo důležitý, že jsme mohly mluvit po telefonu. Kdyby to mělo být osobně, asi bych jí to všechno nedokázala říct, ale takhle jsem se mohla vypovídat a ona mi k tomu vždycky řekla nějakou připomínku.
Pak jsme ještě volali známou právničku a s tou jsme se radili, jak a co máme dělat, protože na té krizové lince mi řekli: "Hlavně si zajistěte majetek". Vysvětlili mi, že nejlepší, co můžu udělat, je vyhodit dítě z domu, aby tam nemělo trvalé bydliště.
Takže jste to udělali. Musela s tím Jitka souhlasit?
Musela, jinak by to muselo jít nějak přes soud. Ale když s tím souhlasí, tak se to během chvíle vyřeší na obecním úřadě. Jitka byla v tu dobu v tom stavu, že s námi nechtěla mít nic společnýho. Takže tam se mnou bez problémů šla a vyřídily jsme to.
V tu dobu už byla plnoletá?
Byla. Právě proto jsme nemohli dělat vůbec nic, protože všude Ti řeknou: "Je plnoletá, nemůžete nic."
Ale přece jen jste ji dostali k doktorovi...
No, to nám jeden příbuzný domluvil s nějakým docentem z Prahy.
Jak se vám podařilo ji tam dovést?
To byl docela zázrak. Mám pocit, že ona už v té době moc nevěděla, co se sebou. Takže se nám to podařilo ji přesvědčit, aby jela. No, ono už to vlastně bylo spíš takový ultimátum. Petr jí řek´: „Buď pojedeš nebo s námi definitivně končíš". Jinej způsob komunikace už nebyl možnej.
Dá se říct, že v téhle době od vás něco potřebovala? Co mohlo být důvodem, že na to přistoupila? Dávali jste jí nějaké peníze?
Ne, to bylo to první, co mi na té lince poradili. Nedávat žádné peníze. Řekla jsem jí, že jí pomůžu jakkoliv jinak, ale peníze ode mě neuvidí. Někdy jsem jí třeba nakoupila nějaké jídlo, aby to Petr nevěděl a zavezla jsem jí to. V tý době na tom byla tak, že neměla ani co jíst. Ale peníze ne.
A to jsi pochopila z toho, když jsi ji viděla nebo Ti sama řekla, že nemá co jíst?
Spíš to tak nějak z toho vyplynulo. Byla příšerně hubená.
Jj a jak to tedy proběhlo u toho doktora?
Měli jsme tam dopředu domluvený, že ji tam hospitalizujou, ale jí jsme řekli, že tam v žádném případě nezůstane, že jdeme jen na nějakou konzultaci. Jenže vzhledem k tomu, že byla dospělá a svéprávná, nešla by ta hospitalizace bez jejího souhlasu. Ten docent měl připravenou i variantu, že by ji zbavil svéprávnosti. Já jsem jí tajně sbalila věci. Když jsme tam přijeli, tak si ji vzal někam o samotě, měl rozhovor s ní, pak si vzal stranou nás a řekl nám výsledek toho rozhovoru s Jitkou, s tím, že si ji tam na nějakou dobu nechají, že ji tam zavřou. Ona nejdřív protestovala, ale asi když jí řekl, že ji zbaví svéprávnosti, tak to podepsala, jako že dobrovolně. Ale tím, že tam byla dobrovolně, ji tam zase nemohli držet dlouho. Dělala tam nějaké psychotesty, což mi později řekla, že se dalo krásně obejít, že věděla co ji čeká (už je dřív někde dělala). Byla tam asi snad týden a pak ji pustili domů. On nám řekl, že nejde nic dělat. Že když nechce, tak s tím nikdo nic neudělá.
Tzn. že on vám tam ale potvrdil, že má Jitka problém s tím pervitinem...
Jo. Vlastně všechny ty problémy, které jsme věděli nebo tušili se tam potvrdily.
No a poradil vám vlastně něco nebo doporučil?
Co nám všude poradili nebo doporučili vlastně bylo: "Pokud je to dítě už dospělý, jediný co můžete dělat, je udělat to tak, aby s vámi už nemělo nic společnýho. Hlavně bydliště." To už jsme věděli, že má dluhy. Nevěděli jsme ještě, že tak velký. Ale každej, jak na tý lince, tak tady Ti řekne: „Zajistěte si svůj majetek." Což v první řadě znamená, vyhodit ji z domu, zbavit ji trvalýho bydliště.
Takže vlastně totéž, co Ti před tím řekli na té krizové lince.
Jo.
Měla jsi pocit, že ta hospitalizace k něčemu byla? Že to u Jitky něco změnilo?
Ne, v tý době ještě ne.
Viděla jsi ji někdy pod vlivem pervitinu?
Vlastně asi ne nebo to bylo takový, že jsem to nepoznala.
Dá se říct, co bylo pro Tebe nejhorší vidět?
Bylo období, kdy ne že by byla úplně bezdomovec, ale moc na sebe nedbala. To bylo když potom jednu dobu bydlela s takovým klukem (podobným typem, jako byl ten, co ji do toho dostal) v polorozpadlým baráku, kde snad nebyla ani koupelna, ani si nemohla pořádně nic vyprat.
Dělala jsi to pro ni, prala jsi jí?
Ne, to ne, přinesla jsem jí jídlo, ale tohle ne.
A když jsi tam za ní v téhle době přišla, komunikovala normálně?
No celkem jo, ale byla taková jiná. Nemůžu říct, že by byla úplně mimo, ale spíš taková, jako když je praštěná.
Když jsi za ní takhle jezdila, snažila ses ji přesvědčovat, aby se sebou něco dělala?
Jo, ale v tý době to nemělo smysl, nechtěla to slyšet.
Takže se dá říct, že jsi to pak už vzdala a netlačila na ni nijak?
No, já jsem ji pak už spíš tak nějak z povzdálí pořád sledovala a dohlížela na ni. Měla jsem pořád potřebu vědět, kde je a co se s ní děje. Takový ten pocit bezmoci, že bych vůbec nevěděla kde je a co se s ní děje, to mě ubíjelo. Tu silnou potřebu o ní vědět jsem měla pořád.
Tzn., že tohle šlo spíš z Tebe, než že by Ti odborníci radili, abys s ní udržovala kontakt?
Ne, tohle mi neradili, tuhle potřebu jsem v sobě měla já.
Věřila jsi, že se z toho dostane nebo ses spíš bála, že v tom bude už lítat napořád?
Celou dobu to bylo jako ve špatném snu. Doufala jsem, ale zároveň jsem se bála toho nejhoršího. Bylo to jako na houpačce.
Dokázala by sis vzpomenout, kdy pak začalo docházet k nějakému obratu k lepšímu?
Nevím to přesně, ale asi když začala pracovat na benzince. Protože před tím nějakou dobu nepracovala.
A co se v téhle době dělo s těmi dluhy?
No vlastně když byla zavřená na té psychiatrii, jela jsem k té holce, u které tenkrát bydlela. Jednou s ní byla i u nás doma. Ta holka se tvářila jako strašně hodná, jak jí chce pomoct. Jenže pak jsem zjistila, že opak je pravdou. Já jsem tam k ní jela, abych Jitku od ní odstěhovala. Bylo to hrozný doupě, i když tam bydlely jen ony dvě. Pak jsem zjistila, že ta holka ji okradla. Nějaký věci jí sebrala. Když Jitka byla na té psychiatrii...Při tom stěhování jsem tam našla všechny ty papíry. Měla tam papíry ze zastavárny, od nějakých těch půjček, od telefonu, protože měnila operátory, podle toho jak dlužila.
Takže tam vyplavaly další dluhy...
Přesně, tam vyplavaly zase další věci, takže když ona byla na té psychiatrii, tak já jsem tohle všechno objížděla a zjišťovala.
A Jitka věděla, že ji jedeš odstěhovat od té spolubydlící?
Jo, to jsem tam byla s ní. To bylo vlastně ještě před tou psychiatrií a pak když tam byla, tak jsem všechny ty věci dohledávala.
A to jsi ji stěhovala domů? To už chtěla domů?
Jo, domů. Ona domů až tak nechtěla, ale nic jiného jí nezbývalo. Asi tam mezi ní a tou holkou k něčemu došlo, takže už tam nechtěla být. To už teda u nás neměla trvalý bydliště, ale vzali jsme ji domů.
Tzn., že z té psychiatrie šla domů a dál se dělo co?
No, pak zase utekla. Bydlela někde po těch „kamarádech", ale myslím, že už se pak nějak seznámila i s tím klukem, se kterým teď žije.
A o něm vy jste před tím něco věděli nebo vám o něm něco řekla?
Ne, ne.
Byl z té party, se kterou to táhla?
My o něm vlastně do dneška nic moc nevíme. On s námi nějak nekomunikuje, nestýkáme se. Když vidí, že u nich stojí moje auto, tak radši zůstane v dílně nebo někde. Nemá rád, když mě vidí.
A tušíš proč? Došlo mezi vámi někdy k něčemu?
Ne, to ne. Já nevím, jestli taky v něčem jel. My mu vlastně můžeme být vděčný za to, že ji z toho dostal. Protože tam to už pak došlo do té fáze, že on jí řekl, jestli nepřestane, že ji vyhodí. A to už ona se pak začala rovnat.
Takže ty nemáš pocit, že on by v tom jel taky...
Ne. Jestli on v něčem jel, tak spíš možná hrál, sázel nebo tak něco. To asi jo. Nevím, jestli ještě teď, ale tenkrát určitě.
Ale neměla jsi pocit, že by jel v nějakých drogách
Ne, to ne. To ba naopak mu na ní vadilo. To on ji vlastně donutil, aby s tím přestala, protože ona bydlela u něj a on jí řek, že když nepřestane, že ji vyhodí.
A tohle víš od Jitky nebo od něj?
To už mi pak řekla i Jitka. On je...asi z mýho pohledu poznamenanej svým dětstvím. Protože...rodiče byly rozvedený, máma od nich odešla. On měl ještě bráchu, ale ten už umřel. Oni zůstali s tátou a máma od nich odešla k jinýmu chlapovi. Dodneška k ní asi moc nemá nějaký vztah. To za ní jde spíš Jitka než on.
Kolik mu asi bylo, když od nich ta máma odešla?
Nevím přesně, ale myslím, že ještě chodili do školy. Toho tátu už nemá, ten mu taky už umřel.
Ale asi měl dobrej vztah s tím svým bráchou. Byli zřejmě průseráři od dětství. On je takovej asi nejen k nám. Myslím, že všeobecně nemá rád, když se sejde víc lidí, není moc družnej, asi to má z toho dětství, z těch vztahů v jejich rodině.
Zkusme se vrátit k Jitce. Když se Ti z těch papírů podařilo dát dohromady, co kde dluží, tak jak jsi to řešila? Dalo se s ní v tu chvíli o tom mluvit?
Já jsem tyhle drobnější věci vlastně vyřešila, než ona se vrátila z té psychiatrie. Zjistila jsem třeba, že v zastavárně máme kolo a že prodala zlatej řetízek, co dostala od babičky. Ale ten už se mi nepodařilo vykoupit. Ale tyhle všechny věci v bance, na T-mobilu, v O2, v Tescu, tam byl nějakej ten Homecredit nebo co, to jsem všechno vyřešila sama.
Vyřešila jsi to tak, že jsi to zaplatila?
Zjistila jsem, kolik co dělá. Něco jsme zaplatili. To, co nejvíc hořelo. V jednu chvíli jsme si už mysleli, že to máme z krku, že to je zaplacený, ale pak začaly chodit dopisy. Protože Jitka začala pracovat, tím pádem ji dohledali a začaly jí chodit ty exekuce. Takže jsme začali zjišťovat i ty další věci.
V tu chvíli ale už u vás neměla bydliště, přesto to chodilo k vám?
No, něco jo. Protože v době, když si to půjčila, tak to bydliště u nás měla. A ještě pak taky něco chodilo na obecňák, protože tam měla bydliště a já jsem jí to i tam chodila vybírat. Protože ji to v tu dobu nezajímalo.
Tzn. ty exekuce, co jí chodily, by sama nijak neřešila?
No sama asi ne. My jsme to zaplatili, máme to všechno sepsaný a ona nám to teď splácí. Asi to nezačala splácet úplně hned. My jsme si taky na to museli vzít právníka, aby nám dohledal úplně všechno. On zjistil i to, na co jsme sami nepřišli. Dali jsme mu plnou moc a on nám dohledal úplně všechno, kde dluží. Sepsal nám, co se musí zaplatit hned, aby tam nenabíhalo penále, co se může později. Takže jsme to tak nějak postupně zaplatili. Dokonce tam byly nějaký věci, který byly už promlčený. Což prý tyhle společnosti běžně dělaj, když zjistěj, že ten dotyčnej je solventní, začne platit, tak se hlásej i ty, který už na to nemaj nárok. Ale to on všechno zjistil, dodal nám to sepsaný na papíře a my jsme platili.
To vám někdo poradil, abyste si na to vzali právníka?
To nám doporučila příbuzná, se kterou jsme se o tom bavili. Protože my jsme sami nevěděli, jak to všechno zjistit.
Celková výše těch dluhů pro vás byl šok?
Jo, pořád jsme měli pocit, že to nebude tak hodně, ale byla to darda.
Kdy se začala Jitka zajímat sama o to placení? Vy jste tedy platili její dluhy, ale nedávali jste jí žádný peníze.
Jo
Měli jste nějakou jistotu, že ona mezitím nedělá další dluhy?
Tohle jsme myslím začali řešit až v době, kdy už byla v pohodě. Začala nám to splácet po tisícovce, což takhle platí doteď. Až začne pracovat tak bude platit víc. Ona se v té práci dost našla. Jak má prořízlou pusu, byla obchodně úspěšná a byla vyhodnocená i jako nejlepší pracovník.
Víš, ve kterém momentě přestala s těma drogama?
To nevíme, ale mám pocit, že v té době, kdy měla tuhle práci, už byla v pohodě.
Vzpomeneš si, jak to bylo, když vám přišla říct, že je v jiném stavu?
Ona se hrozně bála táty. Přitom ten pořád hustil do jejího bráchy, že už by měli mít dítě. Nejdřív to řekla jen mně. Jezdíme na stejnou gyndu. Ona přijela, objednala jsem jí k doktorce a jely jsme tam spolu. Teprve když jí to doktorka potvrdila, tak to řekla tátovi.
A jak jsi to přijala ty, když Ti to řekla?
No já jsem z toho vlastně měla dobrej pocit. Říkala jsem si, že to je dobře, že bude mít nějakou zodpovědnost. Že musí dospět. Ale tátovi se to hrozně bála říct, řekla mu to, hned jak jsme přijely od té doktorky s průkazkou.
Jaká byla jeho reakce?
Ne, že by skákal radostí. Možná vnitřně měl radost, ale nedal jí to najevo. Jako že je šťastnej, že si pořídí dítě, když je v takových s...kách. Ale ani jí nijak nenadával, vlastně se dá říct, že to proběhlo úplně hladce.
A ten implus, že dáte dohromady ty dluhy, to vzniklo spíš od Jitky nebo od vás?
To vzniklo od nás. Řekli jsme jí, že se to musí vyřešit.
V tuhle chvíli už s vámi na tom spolupracovala?
To už bylo tak nějak v pohodě.
Tzn., že od téhle chvíle už to mezi vámi fungovalo dobře?
Petr ještě asi potřeboval trochu čas to v sobě zpracovat, ale už to začínalo být dobrý.
Doteď asi pořád někde tam vzadu trochu něco má, ale jsou v pohodě. On je hlavně po... z Adélky. Už mi kolikrát i přizná, že má z Jitky radost. Jak se stará o Adélku, že peče, vaří, že je šikovná.
Mělo to, co se stalo, co máte za sebou, nějaký vliv na vaše vztahy, ať už s Jitkou nebo mezi vámi?
Mezi námi ne. My jsme vždycky drželi spolu, ať byly jakýkoliv problémy. Třeba jsme o tom tolik nemluvili, ale nikdy bychom nešli proti sobě. Vím, že v některých vztazích to odnese manželství, ale tohle nás nepotkalo.
A co se týká dalších lidí?
No jedna paní v práci mi to jednou dala „sežrat". Jak jsem to mohla dopustit, co dělá Jitka. Ale měla jsem výbornou šéfovou, která se mě zastala. Jenom jsme později zjistili, že někteří známí to věděli a neřekli nám to. Jitky brácha asi dost trpěl tím, že mu to některý kamarádi dávali sežrat. Takže on ji v tu dobu za to dost nesnášel, že mu dělá ostudu. Ale teď už jsou myslím dost v pohodě. Taky je dost sblížilo, že maj podobně starý děti.
Dalo by se říct, co na tom celým pro Tebe bylo úplně nejtěžší?
Asi ta bezmoc. Že nemůžeš nic dělat. Když ten člověk sám nechce, tak mu nepomůžeš.
Co ti nejvíc pomáhalo, abys to přežila?
Já ti ani nevím. Možná to, že jsem s ní držela ten kontakt, ale že by bylo něco, na co bych se upnula...
Takže jsi ani neměla něco jako ventil
To snad ani ne. Prostě jsme se ji snažili vypustit a soustředili se jenom na to svý.
Tzn. snažili jste se normálně žít pro sebe a v maximální míře ji vypouštět...
Povědomí mi nedalo to úplně vypustit, aby mi to bylo jedno. To nešlo. Musela jsem o ní pořád trochu vědět.
Kdybys teď mohla mít přání, které se splní, co by to bylo?
Hlavně aby byli zdraví, spokojení... a aby měla Jitka partnera, se kterým bude šťastná, protože mám pocit, že jim to úplně moc nefunguje...
Přečtěte si stejný příběh očima dcery Jitky: ZÁVISLOST OČIMA MÁMY A DCERY - ZACHRÁNILA MĚ ADÉLKA
Zdroj:
AZ RODINA.cz, ve spolupráci se Zkušenost z.s., 23.12.2020
