ZÁVISLOST OČIMA MÁMY A DCERY - ZACHRÁNILA MĚ ADÉLKA
Autor: Jitka (a Renata Konopíková)
„Měla jsem super dětství, ale to vím až teď", říká Jitka, se kterou se před maturitou zatočil svět.
Vzpomeneš si nebo dokázala bys říct, jak to celé začalo?
Začalo to tím, že jsem se zamilovala a začala žít s klukem, kterej v tom už pár let byl a já o tom neměla ani tušení. Po nějaký době mi to přiznal a tvrdil, že s tím přestal.
Asi po roce, co jsme spolu byli, jsme jeli na nějakou akci a on přišel, že by si dal. A jestli to chci zkusit. Já blbá si říkala, že mi to ani nemusel říct, ale když je tak „férovej" a přišel se zeptat, tak proč ne. No tak to bylo poprvé. A pak s tím přišel během měsíce znova, a pak už to bylo častěji, až to bylo denně...
Šlo o pervitin?
Jo pervitin. Začalo to teda marihuanou, ale v tom problém nebyl, problémy dělá až pervitin. Jinak marihuanou to začalo tak, že to bylo jediný, co jsem věděla, že si dává. A chtěla jsem sama poznat, co na tom vidí.
Dá se říct, jak dlouho trvalo, než jsi přešla z trávy na pervitin? Bylo něco, co jsi tenkrát o pervitinu nevěděla? Co by tě třeba bývalo mohlo zastavit si ho vzít?
Trvalo to pár měsíců. Všechno to začalo během jednoho roku a v tý době jsem vlastně byla ve čtvrťáku a měla před maturitou, kterou jsem neudělala. A pak se to rozjelo víc, protože jsem se musela naučit na novej termín maturity a s pervitinem to do hlavy lezlo samo. Na začátku jsem o něm nevěděla nic a můj názor je, že i když člověk toho ví dost, tak pokud to chce zkusit, tak to zkusí, i když o něm něco ví. Já nevím jak to říct, ale asi o něm člověk doopravdy něco ví, až když to zkusí.
Já si nemyslím, že existuje něco, co dokáže toho dotyčného zastavit, aby si to nedal. Protože i když si toho o pervitinu můžeš dost přečíst, tak stejně to člověka nezastaví, pokud to chce zkusit. Jen můj názor.
Pochopila jsem dobře, že v tom byla víc zvědavost, než že by sis tím ulevila od nějakého stresu nebo problémů?
No to určitě, já jsem žádný problémy ani stres neměla, dokud jsem to nezkusila.
Když si na tu dobu, než to začalo, vzpomeneš, řekla bys, že jsi byla šťastná a spokojená? Nebo přece jen bylo něco, z čeho ti úplně dobře nebylo. Doma, ve škole, s tím klukem, cokoliv.
Před tím vším jsem byla spokojená a šťastná, ale to vidím až teď. Když jsem v tom byla, tak jsem si myslela, že jsem spokojená jako nikdy. Konečně volná, můžu si dělat co chci a nemusím nic řešit. Ale teď když jsem čistá, vím, že to bylo úplně naopak. Když jsem se z toho dostala, tak jsem nechápala, jak jsem si mohla myslet, že jsem v tom byla šťastná. A uvědomila si, jak jsem měla super dětství a jak bylo všechno fajn, než jsem do toho spadla.
Vzpomeneš si na okamžik, kdy ti došlo, že jsi v průšvihu? Kdy jsi sama sobě přiznala, že máš velkej problém?
Takovej okamžik nebyl. Já jsem si nikdy neuvědomovala, že mám nějakej problém. Když jsi na pervitinu, tak problémy prostě nejsou.
Teď jsem si vzpomněla, co mi říkal docent na psychiatrii, když jsem tam byla a po 14dnech mě pouštěli. Řekl, že u mě to není závislost, protože já jsem tam byla v pohodě bez absťáku a bez problémů. A on mi tenkrát řekl, že mě to prostě baví a skončím s tím, až sama budu chtít, až budu mít důvod.
A ten důvod pak byla Adélka.
Takže to, že to byl problém, vidím až teď.
Co tě přimělo na tu psychiatrii jít? Pomohl ti ten pobyt tam v něčem? Jak dlouho tě to pak ještě bavilo, než přišla Adélka?
Odvezli mě tam naši. Mně teda řekli, že si jedem promluvit jako rodina s psychologem. A když jsme tam přijeli, tak mě oznámil docent, že to vidí na 14 dnů. Já jsem začala protestovat, a tak mě odvlekli za dveře, kde nebyla klika. Pár dní jsem tam probrečela, ale pak už to bylo v pohodě. Začala jsem se tam se všema bavit a bylo to celkem fajn, na tu situaci.
Nedalo mi to nic, v tu dobu. Celou dobu tam jsem věděla, že až vylezu, tak si stejně zase dám. A tak to bylo.
Myslím, že cca 4-5 let to ještě pak trvalo, to už přesně nevím.
Víš co je nejhorší?! Že až teď si uvědomuju, díky Adélce, co naši museli prožívat, když jsem se chovala, jak jsem se chovala. Je to strašný, až nepopsatelný, jak jsem si myslela, že jsou pro mě nejdůležitější jen „kamarádi". Díky tomu, čím jsem si prošla, mám strach, aby se to jednou nestalo s Adélkou.
Občas mám takovej stav, že se chci našim za všechno omluvit. I když teď jsme úplně v pohodě, až nečekaně v pohodě, vím, že bych se měla za vše omluvit, protože jsem to nikdy neudělala. Ale dost se stydím a asi to přijde až časem. Zní to blbě, ale takhle to mám.
Nejsem odborník, ale tuším, že by mohlo Tobě i Adélce pomoct, jí takhle ten příběh vyprávět. Až přijde čas a bude schopná tomu rozumět.
To já právě nechci, aby o tom vůbec věděla. Protože když vidím, jak je svéhlavá a paličatá, do všeho jde po hlavě a moc u toho nepřemýšlí, tak se bojím, aby mi jednou neřekla, že když jsem to dělala já, tak proč by to nemohla dělat ona.
Ten docent, resp. jeho oddělení, byli jediní odborníci, se kterými jsi se za celou dobu potkala? Jsi teď s někým z odborníků v kontaktu? Máš někoho, s kým bys tohle mohla probrat? Poradit se?
Jo to bylo jediný. V kontaktu nejsem s nikým, já si myslím, že to nepotřebuju. Ze dne na den jsem s tím skončila a přestala se bavit se všema „kamarádama", takže já si myslím, že to je celý za mnou.
Bylo těžký přestat se bavit s kamarádama?
Nebylo, jak říkám, šlo to ze dne na den. Jelikož jsem přestala fetovat, tak už jsem si s nima neměla co říct. Už jsem neměla potřebu je vyhledávat.
Byli nějací kamarádi z období před tím, se kterými bys třeba ráda zase navázala kontakt? Nebo Ti někdo, kdo v tom nejel, vydržel celou dobu?
Je jeden takovej kamarád, kterej byl kdysi nejlepší kamarád toho bejvalýho. Když zjistil, že mně to dal, tak na něj byl naštvanej a přestal se s ním bavit. Začal mi hodně pomáhat, půjčoval mi i peníze, párkrát mě u sebe nechal přespat, abych nebyla někde na ulici. Ale pak viděl, že to nemá cenu a hlavně si našel přítelkyni. Teď jsou manželé a maj dítě, odstěhoval se celkem z ruky, takže to je jedinej opravdu kamarád, se kterým jsem byla hodně v kontaktu. Teď už to ale nejde, on má svůj život a já svůj. Občas si napíšeme, ale to je všechno.
Mám teď kámošku, má o rok mladší dítě, než je Adélka. S tou jsem se seznámila, když jsme v tom lítaly obě dvě. Ona teda o něco míň, já jsem na tom dělala strašný blbosti. Nutilo mě to hrát automaty atd., ona to měla trochu jinak. Pak jsme spolu i pracovaly na benzince, no a když jsem otěhotněla, tak jsem se ani s ní už nebavila. Asi před rokem jsme se začaly dost stýkat. Teď se vidíme několikrát týdně, děti si hrajou a je to fajn. Ona s tím taky přestala díky tomu, že chtěla dítě. Teď se občas bavíme, jak nechápeme ten život, co jsme měly před tím. Teď vidíme věci, co jsme před tím neviděly a všechno díky dětem.
Takže nějakou partu kamarádů, nebo dobrou kamarádku, se kterou bys trávila čas a o kterou bys kvůli drogám přišla, jsi před tím vlastně ani moc neměla? Dá se říct, že spřízněné duše jsi našla díky lásce k tomu klukovi, mezi lidma co jeli v drogách? A teď v kamarádce o které píšeš?
No dá se říct, že jo. Před tím jsem chodila 3 roky s jiným klukem a všechen čas jsme byli spolu, takže pár kamarádů jsme měli, ale většinu času jsme byly spolu sami. Jenže po třech letech mě to nějak přestalo bavit. On byl hodnej, pracovitej, udělal by pro mě všechno a mě to všechno právě začalo nudit. Vím, že to asi nejde moc pochopit, ale potřebovala jsem změnu a trochu akce.
Jak zpětně vnímáš lidi, kteří ti půjčovali peníze? Bylo to pro tebe dobrý?
Můžeš mluvit o tom, jak jinak jsi ještě sháněla peníze? Automaty v hernách nebo sázení přes net?
Půjčoval mi jen ten jeden kamarád a od něj to bylo z dobrý vůle, chtěl mi pomoct. Bohužel z mojí strany to moc pomoc nebyla a spíš jsem si zvykla, že když bude nejhůř, půjdu a peníze si půjčím. Ať už od něj nebo od nějaký společnosti. A odpověď na druhou otázku je vlastně ta první. Automaty jsem nehrála, abych měla peníze. Ty jsem hrála pro zábavu, takže i když se mi povedlo vyhrát, stejně to tam skončilo znova.
Já jsem vlastně peníze „nepotřebovala". Bydlela jsem se dvěma kámošema, takže nájem jsem platit nemusela. Byl to barák jednoho z nich, jídlo tam vždycky nějaký bylo a drogy jsem nekupovala, protože holky to maj trochu jednodušší, nebo aspoň já to tak měla. Vím, že si asi dost lidí myslí, že jsem s klukama spala kvůli penězům a drogám, ale to jsem nikdy neudělala a ani mi to takhle nikdy nikdo nenabídnul. Prostě jsem byla holka a to stačilo k tomu, abych dostala pervitin jen tak. Hlavně jsem nikdy neměla potřebu to brát po kilech, stačilo trochu, takže to se vždycky nějak splašilo.
Taky jsem se nikdy nedostala mezi ty úplný smažky, co jsou na ulici a vypadaj fakt šíleně. U mě to byly opět v uvozovkách normální lidi, který měli práci, měli bydlení, několik z nich mělo i rodinu a nikdo by to do nich neřekl. Jo, bylo i pár horších, co jsem znala, ale s těma jsem se nějak moc nebavila.
Zkusím se ještě trochu víc zorientovat v tom, za co Ti vlastně vznikly ty dluhy...
To ti řeknu za co, za automaty a za hraní pokeru.
A to hraní pokeru se přidalo kdy? Jak automaty, tak poker až při pervitinu?
Jo, až při tom.
A oboje teda pro zábavu, ne že bys to zkoušela primárně kvůli potřebě peněz...
Přesně tak! Jediný, co jsem chtěla, bylo vyhrát proto, abych mohla hrát dál.
Říkala jsi, že jsi o pervitinu nevěděla nic. Ve škole s vámi o drogách nikdy nikdo nemluvil?
Ve škole nám pouštěli různý dokumenty o feťácích a já si pamatuju, že místo toho, aby mě to odradilo, tak mě to spíš zajímalo a lákalo. Ale ne tak, že bych to hned chtěla zkusit. Mělo nás to asi odradit, ale to u mě moc nefungovalo.
Taky jsi řekla, že co je pervitin člověk ví, až když to zkusí. Kdyby se Tě dneska někdo zeptal, co je vlastně pervitin a co to s člověkem udělá, co bys mu řekla?
To je docela složitá otázka, vůbec nevím jak na to odpovědět. Asi bych mu řekla, že je to špatná věc, která ovládá lidi, nejdřív si člověk myslí, že si dá jednou dvakrát, ale nakonec tě ta droga začne ovládat a každej to má jinak. Znám lidi jako já, že já jsem hned měla chuť jít hrát. Pak znám lidi, který to nutí pořád něco dělat, pracovat, prostě máš chuť pořád něco dělat, proto se to časem stává každodenním chlebem, protože bez tý drogy Tě nebaví nic a nic se ti nechce. Do práce vstáváš jen díky tomu, že víš, že si dáš a když není, tak je člověk schopnej do práce vůbec nejít.
Je nějaký rozdíl v závislosti, která tě nutí vzít si drogu a v té, která tě nutí hrát automaty nebo poker?
K tomu dokážu říct jenom to, že já, když jsem neměla pervitin, tak mě ani nebavilo hrát, takže nevím jak jinak odpovědět.
Podařilo se ti i s tím úplně přestat?
Ano mně se to podařilo úplně. Vím, že tomu se blbě věří, ale já vážně ten den co jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem si už nikdy nic nedala a vůbec mi to nechybí. Už se mě i pár lidí, který věděli o mně a drogách, ptalo, jestli mám někdy chuť. A fakt nemám, já jsem svůj smysl života našla v Adélce a nemám od tý doby potřebu se dostávat do nějakýho jinýho světa s drogama.
A hlavně bych si to vůči Adélce hrozně vyčítala, kdybych si měla něco dát. Vím, že by mě to utrápilo.
Ještě k tomu, že jsem přestala úplně. Já si myslím, že i díky tomu, že já jsem to celou dobu jen šňupala a nic víc. Podle mě lidi, který si nepíchaj, maj lehčí s tím přestat. Ty který si píchaj už jsou asi ztracený. Nebo to maj těžší.
Tzn. chápu dobře, že ze dne na den jsi skončila s drogama a stejně tak i s hraním? I tam se ti podařilo s tím ve stejný den skončit? I tam se ze dne na den vytratila chuť si zahrát?
Hrát jsem přestala ještě dřív než s drogama. Vlastně v době, kdy jsem začala chodit do práce, musela platit nový bydlení, tak to nějak odeznělo. Věděla jsem, že teď už musím platit určitý věci sama a nemůžu si dovolit nemít na nájem. Taky jsem byla spokojená doma, měla jsem svoje, dělala jsem si na zahradě, a tak jsem už neměla potřebu sedět v herně.
Vzpomeneš si na okamžik, který tě přiměl jít pracovat? A najít si nový bydlení?
Můžeš mi tu dobu trochu přiblížit?
No to bylo tak nějak, že jak jsem bydlela u toho kámoše, tak tam začaly být hádky, naschvály atd. a ten druhej kámoš, to byl David, se kterým jsme doteď spolu a máme Adélku, tak ten právě tenkrát sehnal to bydlení nový a řekl mi, že když se srovnám a najdu si práci, tak mě vezme s sebou do toho novýho. A já jsem věděla, že bez něj bych to tam už nevydržela, takže mi pomohl najít tu práci na benzince.
No a pak už jsem se jen dávala pomalu dohromady. Sice jsem s tím úplně neskončila, ale přestala jsem hrát, chodila do práce, nedělala blbosti, protože jsem věděla, že mě klidně kdykoliv vyhodí a neměla bych kam jít. No a pak přišla náhodou Adélka a skončilo to úplně.
David teda patřil do té party, která v tom jela, jestli tomu dobře rozumím. Můžu se ptát i na něj? Jak on to měl a má s drogama, hraním?
O Davidovi mluvit nebudu. Jediný co, tak patřil, ale když jsme se odstěhovali, tak se od nich taky odříznul.
Dokázala bys říct, co bylo v tom období nejhorší pro Tebe? Co bylo nejtěžší zvládat?
Nevybavuju si nic, co by bylo těžký. Jak už jsem říkala, tak na těch drogách jsem neměla žádný starosti nebo nebylo nic, co by se nedalo zvládat. Je to na jednu stranu dost bezstarostnej život, protože nic neřešíš.
Tomu asi rozumím, ale ani ve chvíli, kdy ta droga "dojede" Ti vůbec nedochází, jak a v čem vlastně žiješ, jaké problémy Ti narůstají? Nemáš vůbec ani na okamžik touhu svůj život změnit nebo zlepšit?
Já jsem to měla tak, že opravdu Tě to úplně pohltí, že i v tu chvíli, kdy to dojede, tak realitu nevnímáš. Jo, párkrát jsem měla depku, že jsem i brečela, jakej vedu život, ale těch chvilek bylo fakt málo.
A jak jsi v té době vnímala rodiče nebo další členy rodiny? Mohla bys trošku přiblížit, jak to mezi Vámi fungovalo před tím a co se dělo z jejich strany, když jsi do toho spadla?
Ohledně rodiny jsem to měla bohužel tak, že jsem si myslela, že mi nejvíc pomůžou kamarádi a že mi rodina nerozumí. Docela dlouho jsem se s nikým z rodiny nebavila, měla jsem pocit, že mi nerozumí, že mě akorát chtějí prudit. Pořád mi říkali, že mi vždycky pomůže jedině rodina a žádný kamarádi a já to neviděla a jela jsem si to svoje. Teď už vím, že mi opravdu pomohli jen rodiče a že to mysleli dobře, i když jsem si myslela něco jinýho.
Uměla bys teď zpětně říct, co z toho, co rodiče udělali, Ti vlastně nejvíc pomohlo?
To, že mě po tom všem nezavrhli. Když jsem přišla s tím, že budu mít Adélku, tak jsem se hrozně bála jim to říct a nakonec jsem neměla důvod se bát, byli rádi. Nakonec mi táta řekl, že nechce aby jeho vnučka měla zadluženou mámu a sehnali právníka, kterej dal do kupy všechny moje dluhy a naši všechno zaplatili s tím, že jim to splácím.
Pomohli ti taky něčím v té době, kdy jsi v tom ještě jela?
Chtěli a snažili se, ale já jsem nechtěla, já jsem to neviděla jako pomoc, protože chtěli, abych s tím skončila a nestýkala se s těma lidma. Teď to chápu, ale tenkrát jsem to prostě vůbec neviděla jako pomoc, pořád jsem si myslela, že mi do toho nemaj co mluvit, že jsem dospělá.
A půjčovali Ti rodiče i v době, kdy jsi v tom jela? Kladu si otázku, jestli nechat dítě "padnout na dno", tzn. třeba odmítnutí finanční pomoci závislému dítěti, je vlastně pomoc nebo není.
Ne nepůjčovali. Řekli mi, že mi pomůžou jakkoliv, ale peníze od nich neuvidím. Je to vlastně pomoc, protože by ty peníze stejně skončily v herně a hlavně jsem ani neměla práci, tak bych je neměla jak vrátit.
Říkala jsi, že zlom přišel ze dne na den s Adélkou, ale přece jen mi přijde, že jsi před tím musela velký kus cesty ujít. Odejít z té party do jiného bytu, najít si práci ... Vzpomeneš si na tu dobu těsně před příchodem Adélky (myslím otěhotněním). Vůbec Tě nenapadlo, že bys mohla mít dítě? Nepřála sis nic takového? Měla jsi v té době nějaká přání?
Neměla a přesně si pamatuju, jak jsem vždycky říkala, že děti nikdy nechci, že jsem trochu sobec v tom, že nemám v plánu někomu přizpůsobovat život. Ale když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem hned věděla, že si ji nechám. Protože cca 4 roky před tím než jsem otěhotněla s Adélkou, jsem byla na potratu, protože v tý době jsem si neuměla představit mít děti a když jsem otěhotněla znova, tak jsem si uvědomila, že pokud zase půjdu na potrat, tak už třeba nikdy děti mít nebudu moct. I když jsem je do tý doby fakt nechtěla, tak asi ve mně nějakej červík hlodal :-)
A ode dne, kdy ses dozvěděla, že čekáš Adélku, co těžkého jsi ještě musela zvládnout, kromě toho, říct to rodičům? Co bylo náročné?
Přemýšlím a nic mě nenapadá, asi jen to dát do kupy ty dluhy a vyřešit to dřív, než se narodí Adélka.
Potkávala ses s nějakými nepříjemnými reakcemi lidí? Přece jen na menším městě se všichni dost znají a můžou mít i spoustu předsudků.
Právě, že vůbec, spíš naopak, jak se postupně lidi dozvídali, že jsem těhotná, tak na mě koukali mnohem líp než dřív. Dokonce i s lidma, se kterýma jsem si vůbec nerozuměla a dá se říct, že jsme se vůbec neměli rádi, tak najednou jsme se dokázali normálně bavit.
Kdybys teď dostala možnost vyslovit tři přání, která se ti splní. Co by sis přála?
Řekla bych, že vrátit čas a udělat věci jinak, ale zas bych neměla Adélku, takže vůbec nevím.
Mít šťastnou rodinu. S Davidem nám to nějaký čas už moc nefungovalo, žili jsme vedle sebe spíš jako dva kamarádi, ale už se to zase mezi námi srovnalo, jsme víc jako rodina. Tak aby nám to vydrželo.
A vlastní dům, protože jsem si uvědomila, že nemám nic, co bych jednou přenechala Adélce, jako to bejvá v jiných rodinách.
Nic víc mě nenapadá.
(Jitka se v době, kdy se již potýkala se závislostí, zúčastnila programu Když chceš, tak to dokážeš!, pozn. red.)
Přečtěte si stejný příběh očima mámy Aleny: ZÁVISLOST OČIMA MÁMY A DCERY - ZACHRÁNILA JI ADÉLKA
Zdroj:
AZ RODINA.cz ve spolupráci se Zkušenost z.s., 23.12.2020
