Potrat na celý život
Autor: Martin Kontra
Debaty o interrupcích zastírají dopady zákroku na psychiku všech zúčastněných. Nejenom žen, ale i jejich partnerů a lékařů.
V době komunismu se v naší zemi dělalo i více než 100 tisíc interrupcí ročně. Nyní jich je zhruba 40 tisíc, přičemž dvě třetiny potratů jsou prováděny na žádost žen. V poměru k narozeným dětem jsou u nás potraty zhruba čtyřikrát častější než v Německu či Nizozemsku.
Šestadvacetiletá Daniela a o dva roky starší Philip právě zažívají omamné, romantické dny. Jsou v Amsterodamu, je podzim roku 1994. Mladá Češka, která se pokouší protlouct v uvolněném městě a švýcarský grafik žijící v jednom z berlínských squatů se potkali před třemi měsíci na jedné z místních univerzit.
Nyní, po několika týdnech opatrného vyčkávání, zjišťují, že jsou do sebe zamilovaní. Čtyři týdny po první společně strávené noci Daniela při jednom z ranních pohledů do zrcadla zpozorní. „Takhle budu určitě vypadat, až budu těhotná,“ komentuje pobaveně svou ranní vizáž.
Tenhle výjev ovšem zanedlouho pozbude na anekdotičnosti.
Ukáže se totiž, že první sblížení mladé dvojici přineslo i první opravdový problém: přestože jako správní mladí ambiciózní a odpovědní Evropané použili kondom, Daniela otěhotněla.
„Bylo nám oběma absolutně jasné, že teď nemůžeme mít dítě. Žila jsem tam bez pojištění. Sháněla jsem práci, kde se dalo. Skoro každý měsíc jsem se stěhovala. A po třech letech živoření jsem se v Amsterodamu konečně začínala chytat,“ vzpomíná dnes Daniela ve svém pražském bytě.
„Byli jsme zamilovaní, ale o perspektivě našeho vztahu jsme nevěděli nic, neměli jsme byt ani stálou práci. Zato jsme měli spoustu vlastních plánů,“ dodává po Danielině boku sedící Philip.
Ať už ty plány byly jakékoli, dvojice spolu zůstala. Dnes spolu vychovávají pětiletého syna - kterému se má za dva týdny narodit bratříček.
A byť to může někomu znít absurdně, jedním z kamenů, na nichž staví svou šťastnou existenci, je i potrat, který Daniela právě před třinácti lety prodělala v Amsterodamu. „Bylo naprosto jasné, že je škoda nemít to dítě. Ale na druhou stranu by vůči němu bylo nefér v tom pokračovat,“ říká Philip.
„Cítila jsem, že bych zastavila svůj vývoj. Věděla jsem, že dítě chci a těším se na něj, ale zároveň jsem věděla, že ho rozhodně nechci teď,“ vzpomíná Daniela. „Díky tomu, že jsme se tehdy rozhodli to dítě nepřijmout, mohla jsem být o sedm let později dobrou matkou dítěti, pro které jsem se pevně rozhodla. Za tím si strašně stojím.“ Společně řešený problém mladou dvojici utvrdil v tom, že začínající vztah má perspektivu. Mnoho jejich vrstevníků v České republice na tom před lety bylo jinak. A platí to dodnes. Otázka interrupcí vyvolává vášnivé debaty, které ale obvykle sklouzávají do ideologické roviny, a do značné míry tak zastírají, jak tato (statisticky vzato) úplně běžná věc působí na psychiku.
Jen v Česku se problém interrupce bezprostředně dotýká stovek tisíc lidí: nejde pouze o ženy, které zákrok podstupují, ale i o jejich partnery, děti či lékaře, kteří interrupce po stovkách provádějí.
Literatura i praxe v zemích západní Evropy zohledňují rizika takzvaného postinterrupčního syndromu. Ten v případě potlačování negativních zážitků z potratu může dopadat na všechny aktéry a může se projevovat celou škálou potíží - od záchvatů strachu přes deprese až po poruchy v partnerských vztazích.
Celou debatu o interrupci tedy rozhodně nelze redukovat na jedinou otázku, zda interrupce ano, či nikoliv.
Žena to musí vydržet
Před třiceti lety začal na území tehdejšího Československa platit liberální potratový zákon. Tato norma zrušila potratové komise a umožnila ženám do 12. týdne těhotenství zcela dobrovolně rozhodovat o tom, zda své dítě donosí nebo ne.
V době komunismu se v naší zemi dělalo i více než 100 tisíc interrupcí ročně. Po revoluci čísla začala klesat. Nyní jich je zhruba 40 tisíc (interrupce na žádost ženy tvoří zhruba dvě třetiny). Obecně platí, že v poměru k živě narozeným dětem je u nás interrupce dodnes zhruba čtyřikrát častější než v Nizozemsku nebo Německu.
Hádky o to, zda není český zákon až příliš liberální nebo od kterého týdne těhotenství můžeme mluvit o skutečném „životě“, probíhají už od 90. let, stejně jako občasné protipotratové kampaně. V tomto nejsme výjimkou, i když mnohem intenzivnější debaty i kampaně se objevují v zahraničí - aktuálně v Polsku či v Portugalsku, kde má příští měsíc proběhnout referendum o případném uvolnění pravidel pro interrupce. Možná by se tedy mohlo zdát, že se o potratech hodně hovoří, ale není to pravda. Alespoň co se týče jejich okolností a dopadů.
„Rozhodování o potratu je konfliktní situace. Žena i její partner se vypořádávají s pocity smutku, selhání, lítosti i zlosti. Mluvit o tak citlivé záležitosti předpokládá důvěru. Najít posluchače, který nás neodsoudí, nemusí být snadné,“ vysvětluje šestatřicetiletá pražská psycholožka Zuzana Kovaříková. „A navíc zkušenosti starší generace žen jsou plné traumat a nerespektování důstojnosti i u tak společensky žádoucí situace, jako je porod, natožpak když se jednalo o potrat. Tyhle situace ženského intimního života byly přetaveny spíše do poselství, že žena musí všechno vydržet a musí být schopná to unést sama.“
Hovořit o rozhodnutí i o zkušenostech je ale zároveň pro všechny aktéry mimořádně důležité. To je případ Daniely a Philipa. Ti vzpomínají na to, že pro jejich tehdejší kamarády v Amsterodamu i Berlíně byly nechtěné otěhotnění i interrupce běžným tématem. Věděli, kdo z jejich přátel ho měl za sebou a co při tom prožíval.
A především oba vyzdvihují profesionalitu lékařského týmu, který při zákroku asistoval. Využili služeb malé veřejné kliniky v Amsterodamu, kde bylo možné anonymně požádat o vyšetření a stejným způsobem i o provedení interrupce.
„Měli jsme soukromí, Philip byl celou dobu se mnou. Při samotném zákroku, který je dost nepříjemný, mě sestra držela za ruku a říkala mi, co přesně se bude dít. Přišlo mi to najednou strašně líto - vždyť opouštíte vlastní dítě! Na chvíli jsem úplně zapomněla na Philipa a cítila jsem jen tu její ženskou solidaritu,“ vzpomíná Daniela a dodává další detail. Nečekaným darem pro ni bylo, že na stropě nad jejím lůžkem visela reprodukce obrazu od Clauda Moneta. „To jim nezapomenu. Nemusíte se dívat na tu věčnou zářivku. Naopak cítíte, že někdo přemýšlel o tom, v jaké jste situaci a jak se vám může hodit možnost opřít se o něco tak vysoce estetického.“
Po zákroku personál nechal mladou dvojici dvě hodiny o samotě, aby se oba v klidu vzpamatovali. „S tím dítětem jsme se normálně rozloučili, snažili jsme se mu to vysvětlit. Brali jsme ho opravdu jako naše dítě. Nebylo to lehké, oba jsme plakali a ti citliví, poučení lidé okolo nám strašně pomohli,“ říká Philip.
V Česku bývají okolnosti zákroku zpravidla méně citlivé. Lékaři se jimi nezabývají a pacientky po nich základní respekt zatím příliš hlasitě nevyžadují.
Čtyřiatřicetiletá pražská umělkyně Halka má za sebou dva potraty. Absolvovala je jako zkušená matka - první dítě měla jako velmi mladá dívka a pak dvakrát přišla do jiného stavu až skoro o deset let později, na konci 90. let. „V obou případech mi bylo jasné, že dítě nechci. A necítila jsem nijak silnou potřebu o tom mluvit,“ vzpomíná mladá žena v jedné z pražských kaváren. Pokud se jí známí ptali, proč jde do nemocnice, řekla jim prostě, že má nějaké „ženské problémy“.
„A nikdo se mě ani moc nevyptával,“ vzpomíná Halka. Při druhém potratu se jí v narkóze udělalo špatně a potřebovala, aby ji někdo odvezl domů. „Zavolala jsem kamarádce, u níž bylo jasné, že to se mnou nebude řešit,“ vzpomíná. Probírat detaily svého rozhodnutí s partnery ji nijak nelákalo. „Měla jsem pocit, že jsem si jistá tím, co dělám. Nechtěla jsem se nechat ovlivňovat jejich pohledem na věc. Ptát se na další vývoj by znamenalo, že mám nějaké pochyby,“ říká Halka.
Její jednání podle všeho jasně řídila rodinná intuice. „Potrat je podle mne svrchovanou záležitostí ženy. Věděla jsem, že případná odpovědnost za dítě bude ležet jen a jen na mě. Znala jsem to ze své rodiny. Starost o děti prostě byla vždy jednoznačně záležitostí mé matky.“
Na řeči není čas
Starší lékaři většinou nad stížnostmi, že se o potratech málo mluví, kroutí hlavou. Mají za sebou desítky tisíc interrupcí, takže tento zákrok považují za naprosto mechanickou záležitost a nechápou, jaký má smysl mluvit o něčem tak banálním a rutinním, že to lze přirovnat snad jen k „utahování šroubů v autoopravně“.
„Potraty nechce nikdo dělat. I když se na nich lze naučit citlivosti a člověk může tuto proceduru dobře zvládnout, je to technicky vzato vlastně nuda,“ doplňuje pohled o dvě generace starších kolegů osmadvacetiletá lékařka Táňa Masaříková. Ví, o čem mluví - má za sebou více než roční praxi na gynekologii v nemocnici v pražském Motole, kde stihla provést zhruba 200 interrupcí.
Letos v lednu odjela pracovat do londýnské zdravotnické nadace, která se snaží nabízet ženám, které podstupují interrupci, co nejdůstojnější podmínky. Mladá lékařka nesdílí názor, že není vůbec o čem mluvit.
„Měla jsem třeba jednu silně věřící kolegyni, katoličku, která si stěžovala, že dělat interrupce je pro ni strašné,“ říká lékařka. Sama vzpomíná na to, jaké zmatky v ní vyvolalo pendlování mezi dopolední potratovou ordinací a odpoledními setkáními se ženami, které nemohly otěhotnět. „Potrat je osobní věc, nikomu bych ho nezakazovala, ale když ráno vidíte holku, která na něj jde počtvrté a o pár hodin později se bavíte s nešťastným párem, který má navzdory všem těm nepříjemným pokusům o umělé oplodnění smůlu, dost vás to štve,“ říká Táňa Masaříková.
Nevíme, kde se toto napětí odráží. Lékařka alespoň připomíná známý fakt, že na českých lékařských fakultách se případnými psychologickými rozměry potratů dodnes nikdo příliš nezabývá. „Měli jsme předmět lékařská etika, ale v porovnání s ostatními zkouškami byl velmi lehký a jeho úroveň byla dost slabá, takže jsme ho odzívali,“ dodává Masaříková.
Svou roli hraje i skutečnost, že ve špatně zorganizovaném českém zdravotnictví na dlouhé řeči zpravidla není čas. „Mně osobně hodně zajímá vztah pacientů k jejich nemoci a mám tendenci si s nimi hodně povídat. Ale kolegové mi často naznačovali, že bych neměla podobnými hovory ztrácet energii. Na klinice se mi často stávalo, že jsem musela uprostřed vysvětlování běžet dělat něco úplně jiného a k pacientce jsem se dostala až za dvě hodiny, pokud vůbec,“ vzpomíná lékařka. „Čeští lékaři jsou strašně přetížení. Pracují běžně 70 hodin týdně a není divu, že po deseti letech mnoho z nich prostě vyhoří.“
Časový tlak přináší opravdu nepříjemné situace. Na jednu zvlášť drastickou vzpomíná gynekoložka (chce zůstat v anonymitě) z jedné z pražských nemocnic. Před několika měsíci asistovala u potratu jedné z pacientek. Zákrok byl naplánován ze zdravotních důvodů a šlo o pokročilejší stadium těhotenství. Průběh interrupce vázl, lékaři se v době čekání museli věnovat dalším případům a v ruchu kliniky se dostali k pacientce až ve chvíli, kdy potratila na toaletě.
„Strašlivě křičela, nad mísou visel na pupečníku mrtvý plod. Nevěděla, co se děje a byla absolutně vyděšená,“ vzpomíná lékařka. Technicky vzato všechno dopadlo dobře, lékaři ženu ošetřili a po několika dnech propustili bez komplikací. „Jsem si ale jistá, že s tímhle se hned tak někdo bez pomoci nevyrovná,“ komentuje úděsnou zkušenost zdravotnice.
Úplně bez následků ovšem zřejmě nezůstanou ani méně problematické případy. Halka sice svého rozhodnutí nikdy nelitovala, ale přesto si i ona vybavuje mimořádně nepříjemné věci. Druhou interrupci prodělala na malé soukromé pražské klinice.
„Dodnes si vzpomínám na šok, který jsem zažila, když jsem přicházela na sál,“ říká. Pod nemocničním křeslem totiž zaregistrovala zkrvavený koš s mrtvými zárodky po předešlých pacientkách. „To mi náladu rozhodně nespravilo,“ říká Halka.
„Upřímně řečeno si dnes vůbec nedovedu představit, že bych musela svou interrupci řešit v České republice. Já tady mám problém prožívat normálně i tak pozitivní věc, jako je porod,“ tvrdí Daniela.
Po své zkušenosti z Amsterodamu dnes těžko snáší, že někteří místní gynekologové dodnes nerespektují základní intimitu ani pravidla slušnosti. „Zrovna nedávno lékař z jedné pražské nemocnice stihl během mého vyšetření tři telefony. Ležet polonahá v osmém měsíci těhotenství na gynekologickém lehátku a poslouchat soukromé hovory vyšetřujícího lékaře, to je opravdu silná káva. Rodit do Holandska bych nejela, ale tak bolestnou záležitost jako potrat bych si v místních poměrech možná rozmýšlela,“ zlobí se Daniela.
Často jde o na první pohled nepodstatné detaily. „Těžká situace potratu se vryje do paměti. Patří k zážitkům, které se během života připomínají, s nimiž se vyrovnáváme jen velmi zvolna. A vyrovnáváme se s nimi tím hůř, jsou-li doprovázeny vzpomínkami na ponížení nebo odsouzení. Jediná věta z úst lékaře může velmi pomoci, ale také velmi uškodit,“ říká Zuzana Kovaříková. Pokud se o traumatu nemluví, stačí málo: třeba aby po měsících letěly vzduchem stejné vůně - a problém je zpátky.
Promarněná šance
Výhrady k poměrům v českém zdravotnictví by ale neměly zakrýt další opomíjené téma. Interrupce může totiž zasahovat i do života mužů, kteří zpravidla toto rozhodnutí s úlevou přenechají svým partnerkám.
Šestatřicetiletý architekt Josef, který si nepřál zveřejnit své skutečné jméno, je přesvědčen o tom, že potrat, který jeho tehdejší partnerka prodělala na konci 90. let, byl začátkem konce jejich vztahu. Platí to doslova, protože dívka otěhotněla už tři měsíce poté, co se s Josefem seznámila.
„Na začátku jsme se dohodli, že budeme provozovat sex bez kondomu i bez antikoncepce. Prohlásil jsem, že je na mě spoleh. Bylo mi už osmadvacet a žádná z mých partnerek nikdy neotěhotněla,“ vzpomíná dnes Josef. „Když mi Karolina sdělila, že je v jiném stavu, byla opravdu hodně rozčílená.“
Zakládání rodiny nebylo na pořadu dne. Chudí absolventi měli spoustu ambicí, ale absolutně žádné zázemí. „Karolina rezolutně prohlásila, že jde na potrat,“ vzpomíná Josef a dodává: „V podstatě jsme o tom nemluvili a já jsem byl upřímně řečeno rád, že to rozhodla ona a já nemusím řešit sám se sebou to obtížné dilema se zabitím.“
Posléze ale zjistil, že to tak snadné přece jen není. „Tím, že jsme se o tom vůbec nebavili, jsme ani na chvilku nepřipustili možnost společné budoucnosti. A ta absence rozhovorů a společného plánování mě osobně dost vykolejila,“ říká.
Samotný zákrok proběhl bez komplikací, ale mezi oběma partnery přesto vyrostla bariéra - odcizili se. Na důkaz, že věří ve společnou budoucnost, přinesl Josef domů štěně. Snaha žít společně zůstala, ale už to prý nikdy nebyl stejný vztah. „Do toho důvěrného vztahu před interrupcí se to mezi námi už nikdy nedostalo. A stejně tak jsme se už nikdy nedostali ke společnému plánování,“ říká Josef.
Po dvou letech se rozešli. „Když na to celé vzpomínám, to tehdejší mlčení mě mrzí. Karolina mi dala svým rozhodnutím najevo, že jsem nekompetentní a já to s úlevou přijal. Kdybych se tehdy choval jako dospělý člověk a přijal alespoň svou část odpovědnosti za celou věc, mohl jsem dnes být dál. Mohli jsme spolu něco společně protrpět a potom asi i jinak prožít, mohl jsem mít šanci otevřít některé potlačené osobní problémy, na které postupem let stejně došlo. Myslím ale, že tehdy jsem se té otevřenosti dost bál.“
Josef o své situaci nemluvil ani s nejbližšími přáteli. „Zato u nás ve squatu to řešil celý dům,“ vzpomíná Philip na to, jak nechtěné těhotenství kdysi prožívala jedna jeho kamarádka. „Všichni o tom věděli, zkoušela různé zaručené kúry a speciální tance. Úplně vážně jsme to s ní probírali.“
Klíčovým tématem byla otázka, zda je možné mít dítě ve chvíli, kdy si tím člověk není jistý. „Já jsem se třeba bála, že se mi to vrátí. Že když má člověk dítě, aniž ho stoprocentně chce, může svého rozhodnutí jednou hořce litovat,“ říká Daniela.
A její přítel to vidí podobně. „Nesouvisí to přímo s náboženstvím, ale bylo nám oběma jasné, že od okamžiku splynutí máme tu čest s člověkem. O tom jsme se nemuseli dohadovat,“ říká Philip.
Na společné vyjasňování důvodů, kvůli nimž je možné tohoto člověka „nepřijmout“, vzpomínají dnešní dvojnásobní rodiče jako na hodně intenzivní životní etapu. „Museli jsme si jasně a rychle říct všechny ty podstatné věci o sobě samých, k nimž se člověk zpravidla klopotně dobírá celé roky,“ říká Daniela a dodává: „To, že jsme všechny záležitosti okolo potratu řešili společně, založilo pevnost našeho budoucího vztahu.“
***
Potrat je osobní věc, nikomu bych ho nezakazovala, ale když ráno vidíte holku, která na něj jde počtvrté a o pár hodin později se bavíte s párem, který má navzdory všem těm nepříjemným pokusům o umělé oplodnění smůlu, dost vás to štve
Táňa Masaříková lékařka
Dodnes si vzpomínám na šok, který jsem zažila, když jsem přicházela na sál. Pod nemocničním křeslem jsem zaregistrovala zkrvavený koš s mrtvými zárodky po předešlých pacientkách. A to mi náladu rozhodně nespravilo.
Halka herečka a matka
Těžká situace potratu se vryje do paměti. Patří k zážitkům, které se během života připomínají, s nimiž se vyrovnáváme jen zvolna. A vyrovnáváme se s nimi tím hůř, jsou-li doprovázeny vzpomínkami na ponížení nebo odsouzení. Jediná věta z úst
lékaře může pomoci, ale také velmi uškodit.
Zuzana Kovaříková psycholožka
Před třiceti lety začal na území tehdejšího Československa platit liberální potratový zákon. Tato norma zrušila potratové komise a umožnila ženám do 12. týdne těhotenství zcela dobrovolně rozhodovat o tom, zda své dítě donosí nebo ne.
O autorovi| MARTIN KONTRA, Autor je redaktor Orientace
Zdroj:
Lidové noviny, 13.1.2007 - http://lidovky.zpravy.cz/ln_noviny.asp
