VÁNOČNÍ PŘÍBĚH O VODĚ
Autor: Lucie Suchochlebová Ryntová
Čekání na narození druhého miminka zdaleka nebylo bezstarostné. Penicilin kvůli podezření na boreliózu mi hned v prvních týdnech přilepil nálepku rizikového těhotenství. Když se borelióza nepotvrdila a žádala jsem o zrušení této „diagnózy“, bylo mi řečeno, že už to tak musí zůstat. V šestém měsíci jsem asi dva týdny žila s informací, že naše miminko má zřejmě Downův syndrom. Odmítla jsem odběr plodové vody a teprve pak se dozvěděla, že k výpočtu došlo chybným posunem desetinné čárky a všechno je vlastně v pořádku. Jako další varování mi bylo připomínáno předchozí nezdařené těhotenství.
Cítila jsem se zdravě a svému pocitu se rozhodla věřit. I přes četné nechápavé reakce jsem opět plánovala přirozený porod, a to dokonce ve vzdálené malé porodnici, a k tomu všemu do vody. Ne, nejsem žádný příznivec módních vln, prostě jsem věděla, že mně a mému dítěti může voda porod usnadnit i zpříjemnit.
Narodila jsem se ve vodním znamení Raka mamince, jejímž znamením je Vodnář. Voda pro mě znamená odpočinek a uklidnění. Když jsem unavená, často si dopřávám teplou, příjemnou lázeň ve vaně. V těhotenství jsem chodila plavat a zažila i plavání kojenců s prvorozenou dcerou. Věděla jsem, za jakých okolností můžu do vody rodit. Viděla jsem filmy, četla knížky a znala dost zahraničních zkušeností na to, aby mě nerozhodily komentáře lékařů, že tento „podivný alternativní výstřelek nemusí být vůbec bezpečný“. Věděla jsem, že pro miminko je přechod do vody šetrnější než přímo na vzduch. Vždyť plodová voda je jeho první přirozené prostředí. A dýchat začne až tehdy, když vynoří obličej nad hladinu.
K vodě mě přitahoval instinkt, touha po bezpečí a mírnění bolesti, ale také zkušenost z prvního porodu. Tehdy jsem si uvědomila, že mi pomáhá nejen dotek vody, ale i její zvuková kulisa. V závěru prvního porodu na stoličce jsem žádala porodní asistentku, aby nechala puštěnou sprchu.
Rozhodla jsem se rodit do vody v malé porodnici mimo Prahu.
Poslední dny mého těhotenství jakoby kopírovaly dobu adventní všude kolem. Zklidnění a očekávání. A nakonec i putování k místu zrození, stejně jako v Bibli. Tříletá dcera Eliška čekala na Ježíška i na sourozence, a to ještě netušila, jak blízce se ty posvátné okamžiky střetnou.
Přáli jsme si strávit Štědrý den doma. Naše nové děťátko jakoby to přání vyslyšelo. Za brzkého rána Božího Hodu vánočního se porod ohlásil pomalým odtékáním plodové vody. Žádné kontrakce, jen takový pocit začátku. Odvezli jsme dcerku k babičce, zabalili všechno potřebné do auta a po telefonické poradě s porodní asistentkou zamířili v poledne do nejbližší pražské porodnice ke kontrole před cestou. Hned po vstupu jsem nabyla pocitu, že můj porod tady musím odevzdat někomu jinému, kdo bude pískat celý zápas, a to už od chvíle, kdy jsou hráči ještě v šatně. Sestry byly navzdory svátečnímu dni odměřené a nepřipouštěly žádnou diskusi. Můj muž musel čekat na chodbě, zatímco mě lapily a rozhodly, že nepustí. Hned mi přidělily pokoj a při dotazu na odchod domů v den porodu mě zařadily mezi „problematické“. Něco se ve mně vzepřelo a namísto odeslání na pokoj jsem si nechala zavolat doktora. Asi díky mým strážným andělům sloužil právě milý lékař, který mě prohlédl a vyslechl moji představu o cestě do porodnice, kterou jsme si vybrali. Po zhodnocení situace v klidu řekl, ať jedeme, a dodal, že mě chápe. S sebou mi dal zprávu a nechal nás odejít. Sestry jen nepříčetně kroutily hlavami. Nepřipadala jsem si nijak nezodpovědně. Naopak mě jeho posvěcení i odchod z porodnice zklidnily. Prostřela jsem si na zadním sedadle auta spacák a vyjeli jsme do zasněžené krajiny.
Po příjezdu do malé porodnice jsem si připadala jako doma: poklid vánoční atmosféry, stromeček i Betlém, intimita prostředí, vlídnost těch, kteří nás přivítali. Sloužící pan primář mě připravil na to, že vzhledem k odtoku plodové vody budou muset porod další den vyvolat, pokud se nerozběhne sám. Kontrakce sílily, ale zatím jsem se neotvírala. Požádala jsem naše miminko, ať se zkusí vyvolat samo, že to tak pro nás bude lepší. V porodní místnosti s vanou právě rodila jiná maminka a nás ubytovali v jednom z rodinných pokojů. V podvečer začaly sílit kontrakce a já jsem za podpory mého muže začala v našem pokoji nerušeně rodit. Ve chvílích bolestivějších stahů jsem si klekla na posteli na čtyři a před sebe položila fotografii Elišky z doby, kdy byla na světě pár hodin. Pomáhal mi pohled na její fotku a vědomí, že bolest se přece dá zvládnout, když povede k narození takového miminka.
Dlouhý čas jsem trávila ve sprše, která byla přímo na pokoji. Můj muž Štěpán odněkud dokutálel obrovský míč, na kterém jsem ve sprše odpočívala. V jednu chvíli jsem si vzpomněla na bylinkový čaj, který má mírnit krvácení. Řebříček a kokošku pastuší tobolku jsme k porodu sbírali a sušili v létě na Šumavě. Štěpán čaj uvařil a nachystal do termosky, nálada v tom poklidném pokoji byla dobrá, i když porod už postupoval s bolestivými kontrakcemi. Pomáhalo mi zpívat a hučet. Zvukem a dechem mi šlo lépe zvládat tu bolest a taky ovládat nutkání tlačit, na které ještě nebyl čas.
Občas se na mě podívala porodní asistentka. Když zjistila, že porod se posouvá do závěrečné fáze, pozvala nás do porodní místnosti, která už byla volná. Opřela jsem se tam o žebřiny a pořád hlasitě hučela. Zjevně to nikomu nevadilo. Přišel pan doktor, zeptal se, jestli chci pustit hudbu a jestli chci na závěr porodu do vany. Malou místností s tlumeným světlem se nesly příjemné tóny, napouštěla se vana a já jsem věděla, že teď už to zvládneme. Za okny byla tma, jen osvícené vánoční stromky probleskovaly z okolních zahrad. Ztichla jsem a soustředila se na sílu potřebnou k vytlačení miminka ven. Voda byla příjemně teplá a já jsem v polosedě vnímala uvolnění. Silné kontrakce přicházely jako vlny v moři. Dívala jsem se na dřevěnou sošku, která visela na zdi přede mnou. Vyřezal a věnoval ji prý jeden z tatínků, který tu byl u porodu. Věřila jsem, že je to Panna Marie, která mě teď ochraňuje. Napadlo mě, kolik žen asi rodí v tuhle chvíli někde na světě, a to byl další posilující moment - že tu dřinu nezdolávám sama.
Za mou hlavou seděla porodní asistentka, klidným hlasem mě povzbuzovala a občas i přes vodu poslechla ozvy miminka. Štěpán stál vedle vany, proti němu pan doktor. Oba ponořili do vody lokty, o které jsem se opírala nohama vždy při tlačení. Voda mi pomáhala k dosažení toho zvláštního stavu vědomí, kdy okolní svět byl odstřižen a bolest zmírňoval „stav beztíže“. Pomáhalo mi nejít proti té bolesti, nezatínat se a vydávat všechnu svou sílu k posouvání děťátka ven. I přes přítomnost dalších lidí jsem cítila klid a soukromí.
Mezi kontrakcemi jsem občas nabírala sil odpočinkem v jiné poloze. Opakovala jsem si, že miminko se snaží ještě mnohem víc než já, že je to pro něj první taková dřina v životě, takže to nesmím zdržovat a musím mu pomoci ven. Pak přišel moment, kdy někdo řekl - sáhněte si na hlavičku. Mezi nohama jsem nahmatala hlavičku s vlásky. To byl ohromný pocit, který mi dal poslední potřebnou sílu.
Vyplulo děťátko, někdo ho pomalu ke mně pozvedl a na mě koukaly velké oči:
"Tak tady mě máš."
"Ahoj, já jsem tvoje maminka."
Teprve za chvíli jsme zjistili, že máme holčičku. Ležela se mnou ve vaně, na mém těle, klidná a tichá. A mně se zdálo, jako by se k nám právě vrátila z nějaké daleké cesty. Štěpán přestřihl pupeční šňůru a já jsem pak do vody porodila i placentu. Bez léků, infuzí, nástřihu nebo natržení se odehrál porod takový, jaký jsem si přála. Vstala jsem z vany a za chvíli jsme všichni tři leželi ve velké posteli, v našem pokoji. Své malé holčičce jsme až v této chvíli vybrali jméno. Na Boží hod vánoční večer se nám narodila Luisa.
Vyprávím často holkám, jak se narodily. Chtějí to slyšet znova a znova. Myslím, že by to měl vědět každý, jak se narodil, ať to bylo jakkoli.
Šestiletá Eliška se ptá, proč se musí za takovým porodem někam cestovat. A z koupelny na mě volá tříletá Luisa a třímá v ruce hračku: „Mami, může se ve vodě narodit i medvěd?“ Přála bych sobě i vám, aby vyprávět příběh o porodu do vody bylo normální - a to nejen ve velkoměstě na srazu alternativních intelektuálek, ale i před smíšeným zbožím na návsi pohraniční vesnice.
Lucie Suchochlebová Ryntová (37) po studiích na Filosofické fakultě UK pobývala studijně a pracovně v zahraničí. Poté působila v několika neziskových organizacích (Nadace Open Society Fund Praha, Multikulturní centrum Praha) a byla lektorkou kursů zážitkové pedagogiky a týmové spolupráce (Prázdninová škola Lipnice, Outward Bound). Je spoluzakladatelkou sdružení Aperio, kde se v současnosti podílí na tvorbě časopisu a mezinárodních projektech. Se svým mužem a dcerami Eliškou (7) a Luisou (4) žije v Praze. Mnoho času tráví na Šumavě, v kraji kořenů svého rodu. Se svou rodinou opravují bývalou hospodu, chovají včely a přispívají k činnosti Spolku za obnovu a rozvoj Platoře.
Zdroj:
kniha PORODNÍ PŘÍBĚHY - RODÍME SE JEDNOU (vyšla na konci roku 2006) - www.aperio.cz
